Kliknutím zvětšítePokud mám správné informace, v roce 1987 jste emigroval do Nizozemska. Z jakého důvodu jste se vrátil až v roce 2003? A s jakými pocity jste se vracel?
Dlouho jsem nenacházel smysl se vracet, pořád jsem nacházel tolik věcí, které jsem se chtěl naučit. Navíc jsem si v Nizozemsku vytvořil zázemí, našel přátele a také jsem tam měl více klidu na svou práci. Cítil jsem, že situace v Československu devadesátých let bude hodně složitá a lidé si zde budou muset projít procesem, kterým jsem po příchodu do Nizozemska procházel i já. Naučit se žít ve svobodě se vším, co k tomu patří. Naučit se říkat, co si myslím, a nést zodpovědnost za to, co dělám. Nebát se a nekrást. Pak mi bylo čtyřicet let a uvědomil jsem si, že půlka života – jsem-li optimista – je pryč a já chci žít tam, kde jsem se narodil, být s přáteli, se kterými jsem nikdy neztratil kontakt. Také rodiče mi zestárli a začali mě potřebovat. A tak jsem si tu koupil malý domek, žiji na vesnici a jsem tu rád.
Co říkáte na politickou situaci v Nizozemsku? Tamější kultura tam údajně v posledních letech dostává stále méně peněz. Máte nějaké srovnání ČR a „Západu"?
Ach, ono je to teď všude složité, ale nakonec všude vyhrávají lidé, kteří milují to, co dělají, a dokážou pro to udělat maximum. Škrtání ve financích nás snad dovede k tomu, že začneme nacházet daleko důležitější a hlubší hodnoty v tom, co děláme, a nebudeme jenom zmateni…
Kdyby vás bývala zastupovala někdejší agentura Pragokoncert, zůstal byste doma?
Ale já na Pragokoncertu už byl od roku 1984. Ale v lednu 1987 si mne zavolala vedoucí pracovnice a oznámila mi, že po dobu mé vojenské služby mě Pragokoncert zastupovat nebude, a až se vrátím, tak mám zase vyhrát nějakou soutěž a pak se uvidí, jestli tu spolupráci obnovíme. Pragokoncert byla filiálka Ministerstva vnitra. Brrr, raději nevzpomínat. Někdejší špičkoví pracovníci jsou teď manažery. Občas je potkám v hotelech v Japonsku, jak pořád dělají to samé. Prodávají umělce do zahraničí. Inu, kdo byl úspěšný v byznysu za socialismu, tak co teprve v kapitalismu. A zda bych zůstal doma? Ne, asi bych odešel i tak. V Nizozemsku se dalo dýchat. Když jste přišel na úřad a řekl svoje jméno, tak vám to každý věřil. Nebyla povinnost se prokazovat nějakým dokladem. Ale to už je minulost. Cosi se nás snaží na planetě kontrolovat a ovládat. Mají na to velice účinné prostředky a hlavně peníze a nám vsugerovali, jak strašně moc je potřebujeme.
V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že Supraphon odmítl natočit vaši desku a nakonec ji vydal Naxos a dostala se tak do celého světa. Jak vidíte s odstupem české agentury či vydavatelství?
Supraphon měl politiku jednoho kytaristy – myslím Lubomíra Brabce – a jiného již zastupovat nechtěl. Nijak jsem se na ně nehněval. Vlastně mi pomohli. Teď nějak na vydavatelství nemyslím. Internet dává jiné šance a jiné možnosti dnes cokoliv natočit a pustit to do světa, je to mnohem jednodušší.
O kterých českých kytaristech můžete říct, že jsou špičkoví?
V minulých letech bylo těch jmen několik: Zelenka, Mikulka, Rak a jiní… Dneska se začínají objevovat noví mladí hráči, kteří mají opravdu budoucnost. To je dobře.
Mezi širší veřejností jsou asi nejfrekventovanějšími kytaristy Štěpán Rak a Lubomír Brabec. Cítíte se být jejich konkurentem? Nebo jste kolegové?
Já si strašně vážím každého, kdo se svojí prací a talentem dostal tam, kde je. Štěpán Rak je pro mne jeden z největších talentů, které jsem poznal, měl jsem čest u něho studovat a sledovat jeho práci. O Lubomíru Brabcovi toho příliš nevím. Nemám totiž televizi. Ve světě jsem se s ním ještě nepotkal a rád bych si poslechl jeho koncert. Je to přes dvacet let, co jsem ho slyšel.
Myslíte si, že mladá generace kytaristů, studenti konzervatoří či vysokých škol se uživí hraním a učením? Není těchto absolventů příliš mnoho?
Každý by měl co nejdříve zjistit, jaký talent v sobě přesně má a ten rozvíjet. Školy v tom moc dobře nefungují. Hlavně ty základní. Učíme se tolik zbytečností a je málo času a prostoru zjistit, co doopravdy jsme, a tak se stáváme něčím, co nejsme, a jsme z toho nešťastní. Jak pan Werich říká: „Když už člověk jednou je…"
Jaké vidíte hlavní rozdíly v hudebním školství v různých zemích?
Myslím, že systém tady je lepší než kde jinde. Záleží však na daném učiteli, kolik toho je schopen a ochoten sdílet. V současné době jsou pro studenty populární Německo a Rakousko. Podmínky pro pedagogy i studenty tam jsou daleko lepší než u nás.Já – být znovu studentem – šel bych asi do Itálie. Systém sice není nejlepší, ale hudba tam teče proudem z krajiny a ze zdí měst i hrdel lahví…
Máte koncerty s houslistkou Gabrielou Demeterovou. Se kterými dalšími českými hudebníky spolupracujete?
Já měl to štěstí hrát s našimi špičkovými houslisty. S Ivanem Ženatým, Janem Opšitošem a Gabrielou Demeterovou. Moc si to užívám a jsem rád za zkušenosti s nimi.
Vystupujete rád v České republice? A jaké je v Čechách publikum?
V České republice vystupuji moc rád a vycházím vstříc, jak jen to jde. Publikum ctím všude a nehodnotím nikde. Každý koncert je jiný a každé publikum je originál a zaslouží si, abych ze sebe vydal to nejhezčí, co v dané chvíli dokáži.
Je něco, co byste rád změnil nebo ovlivnil?
Mohu měnit jenom sám sebe. I když pokud hrajeme hudbu a používáme řeč, může to dokázat lidem otevírat jiné dimenze. Kultura, umění a hudba kultivuje nás všechny. Vychovává nás. Ten materialistický postoj, že nejdříve chleba a pak umění, mně vždy připadal děsivý. Jako by neexistovala harmonie mezi tím, co nahmatáme, a tím, co není možno uchopit, protože to jenom protéká. Představte si větu: Již jsem tak bohat, že si můžu dovolit i koupit knihu.
Na co se naopak těšíte?
Být více doma a mít více času na hraní! Protože já tu kytaru a hudbu a přírodu a lidi okolo sebe opravdu moc miluju. Pavel Svoboda, Dana Marková
Vizitka
Pavel Steidl je výjimečnou osobností „kytarového nebe". Narodil se v Rakovníku a na kytaru začal hrát v osmi letech pod vedením svého bratra. Vystudoval Pražskou konzervatoř, kde ho učili např. Milan Zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na pražské Akademii múzických umění, kde jej vedl uznávaný kytarový virtuos Štěpán Rak, navštěvoval i mistrovské třídy, které vedli David Russell a Abel Carlevaro.
Roku 1982 se stal vítězem soutěže Radio France de Paris, což mu otevřelo cestu k budování mezinárodní kariéry, od roku 1987 žil v Nizozemsku. Koncertoval ve více než třiceti zemích světa, nahrál mnoho děl světových a českých skladatelů nejen minulosti, ale i 20. století, sám komponuje. Italský časopis Guitart jej zařadil mezi osm nejdůležitějších světových kytaristů roku 2003, o dva roky později obdržel cenu Classical Guitar Award 2005.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
