Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Klimtová: „Nekazte si krásné chvíle starostmi o to, co bude"

Pičín - S malířkou, ilustrátorkou, spisovatelkou 
a básnířkou o jejím světě víl, skřítků rusalek, hejkalů, vodníků i čertů, který 
si sama vybásnila a vymalovala.

29.10.2012
SDÍLEJ:

Vítězslava KlimtováFoto: Archiv

Všechno kolem ní je zvláštní, tajemné a krásně strašidelné. Navíc to umí i obdivuhodně popsat, a proto je autorkou řady knížek, hlavně pro děti.

Oba její synové se rozhodli pro život ve Španělsku, paní Klimtová s manželem odjela za nimi, on tam zůstal a ona od té doby tráví tvůrčí zimu tam, ale léto v Čechách.

Protože dům v Pičíně na Příbramsku, jak říká majetek srdce, nechtěla opustit, tak z něho vytvořila pohádkový unikát a do vesničky proudí davy. Pohádky a tajemno provázejí Vítězslavu Klimtovou celý život.

O nadpřirozených bytostech v nich říká, že je to stará lidová paměť, která v nás přežívá a máme ji v každé buňce těla.

Proč klepeme na dveře? Naši předkové, když vstupovali do posvátného háje, zaklepali na kmen stromu a položili oběť do jeho kořenů. Její myšlenka, najít místo a mecenáše pro projekt Pohádkové srdce Evropy, kam by pozvala pohádkáře od  Itálie až po Švédsko, aby vytvořili stálou expozici pro evropské děti, stále žije a pozvolna se klube na svět.

Bylo vám vzdělání v životě užitečné, nebo je ve vašem případě rozhodující talent?
Vzdělání je vždycky nesmírně důležité a užitečné, protože vzdělaní lidé nejsou tak snadno manipulovatelní. Často si vzpomínám na svou hodnou maminku, která vždycky bědovala: Vítěnko, co z tebe bude, život nejsou jen knihy. Šly jsme na houby, a já četla za chůze. Vidíte a stala se ze mne spisovatelka. Ovšem druhá věc je talent a nadání. Má-li dílo promluvit k lidskému srdci, nestačí na to jen vzdělání. Musí být něco v srdci, co to oživuje.

Část svého produktivního věku jste se prý živila užitou a propagační grafikou, ilustracemi pro noviny.
Na začátku všeho byla jablonecká bižuterie. Dvanáct let jsem byla návrhářkou bižuterie  a získala jsem řadu medailí z mezinárodních výstav. Jenomže jsem se vdala a odstěhovala do Prahy. Pracovala jsem jako propagační grafik  a kreslila ilustrace pro noviny. Nebylo to lehké období, ale dnes jsem ráda, že jsem jím prošla. Pro noviny jsem udělala asi 1600 kreseb, honoráře byly sice mizerné, ale naučila jsem se bravurně kreslit.

Jak jste najednou vstoupila do světa víl, skřítků a nadpřirozených bytostí?
Pak přišel rok 1989 a v malé chaloupce, v létě, v kouzelném údolí nad Desnou jsem si uvědomila, že tu nejsem jen já 
a děti. Že tu s námi bydlí ještě někdo. Nad potokem se snášela mlha a šeptaly si víly. Na půdě bylo slyšet ťapání malých nožek a harašení sena. Nebyla to kuna ani veverky, ale skřítci. Protože nás dlouhý čas pozorně pozorovali, ujistili se, že jim od nás nehrozí žádné nebezpečí, začali nám důvěřovat a nechali se stále častěji pozorovat Seznámili mé děti i mne s celým světem přírodních bytostí a díky tomu mohl v roce 1992 vyjít Lexikon ohrožených druhů strašidel. A já vás ujišťuji, že jsme přáteli dosud. Byla jsem tehdy maminka, dnes jsem už babička, ale v jejich očích se neměním.

Ilustrovala jste spoustu knížek, od pohádek až po dobrodružné příběhy pro chlapce. Jaká byla práce na Broučcích?
Máme v naší zemi několik klenotů nenápadných, ale o to cennějších. Toužila jsem je ilustrovat a první byla na řadě Babička. Připravovala jsem se na ni, na tuhle duši lidu čtyřicet let, než jsem se jí odvážila dotknout  tužkou a štětcem. Pak jsem ilustrovala Erbenovu Kytici, která ještě nevyšla a budu si ji asi muset vydat sama. Pracovala jsem 
i na ilustracích pohádek Boženy Němcové a nakonec jsem začala ilustrovat Broučky. Na rozdíl od Trnkova pojetí, krásně zádumčivého, jsem udělala obrázky veselé, radostné a svítivé. Moje kamarádka, básnířka a spisovatelka Zdena Brožová text zbásnila a společně jsme vydaly veselou knížku o broučcích. Kdykoliv ji znovu otevřu, mám radost.

Vytvořila jste také řadu loutek, od malých až po ty v životní velikosti. Čím vás loutky přitahují?
Víte, ráda bych lidi seznámila se živými skřítky,ale není to možné, protože náš svět je pro jejich rodiny a život příliš nebezpečný. Lidé mají ve zvyku všechno rozumově 
a vědecky zařadit, zkatalogizovat a nějak zužitkovat. Představíte si, co by se dělo se skřítčími rodinami, kdyby je mohli lidé pochytat a prodávat je v kleci jako kanáry nebo rybičky? Takovou hrůzu bych si nikdy nemohla vzít na svědomí. Tak po dohodě s nimi jsem začala vytvářet  jejich figury. K nim se přidaly ostatní přírodní bytosti a my můžeme poznávat jejich svět, aniž jim ublížíme.

Jste autorkou řady knížek, které si ilustrujete. Kde berete pořád náměty a která knížka měla u čtenářů největší ohlas?
Náměty přicházejí samy, ani jeden příběh jsem si nevymyslela. Zaklepají, vstoupí mi do srdce a do života, zazvoní na kouzelný zvonek a já se jen divím, že jsou opět tady. Píšu jako ve snu, sama nevím, co se bude v knížce odehrávat a jak to dopadne. Největší čtenářský ohlas měl Lexikon ohrožených druhů strašidel, který vyšel poprvé před dvaceti lety. K nám do Pohádkové země přicházejí s dětmi maminky, kterého ho četly jako malé holčičky. Zatím vyšly čtyři díly, pátý o houbách napsal mykolog Socha a já ho jen ilustrovala. Nyní uvažuji, že bych napsala knížku o stromech a jejich obyvatelích.

Pomáhá vám rodinné zázemí při tvorbě i realizaci? Máte zajímavou rodinu. Ještě pořád píšete 
v zimě ve Španělsku?
Rodinné zázemí je největší bohatství, které můžeme mít. Moji dva synové se o mne pečlivě starají a kontrolují, pokud jsou poblíž, jestli nemlsám a jím zdravě. Jsem schopná škobrtnout na čisté rovině, o čemž svědčí poslední úraz, kdy jsem si o záchodovou mísu zlomila žebro. Jinak pořád píšu ve Španělsku, kam na zimu odjíždím a kde mám čtyři měsíce klidu. Sedím na sluníčku, píšu, maluju a už se těším na české děti.

Kde vznikl nápad udělat v Pičíně, domu vašeho srdce,  pohádkovou říši a počítáte s nějakou proměnou domu i zahrady?
Když jsem se odstěhovala do Španělska a kdykoliv se vracela do Čech, dívala se okna domu stále vyčítavěji. Kdysi jsme ho z dědečkovy stodoly budovali vlastníma rukama, sázeli tu ovocné stromky, když byl syn, kterému je nyní téměř čtyřicet, 
v kočárku. Věděla jsem, že musím něco udělat. Tak jsem sem nastěhovala skřítky a víly a dům se rozradostnil 
a ozářil dobrou náladou.Nikomu jsem nic neřekla, a když přijel muž ze Španělska, otevřel dveře do haly a zařval na něho drak. Tak se jen zeptal, kde budu spát já? Ale vyřešili jsme to ke spokojenosti všech a v Pičíně máme krásnou Pohádkovou zemi, kam jezdí lidé  zdaleka.

Umíte prý podle jistých znaků poznat, kam člověk patří – jestli k vílám či jiným bytostem.
Zabývám se tím. Řada našich prapředků vstupovala do svazků s vílami, hejkaly vodníky a je na to mnoho důkazů. Sáhněte si například na ucho.  Když najdete na jeho obvodu malou špičku, je to jasný genetický důkaz, že se některý
z pradědečků oženil s vílou. Dá se poznat i genetika přírodních bytostí podle tvaru obličeje nebo typu vlasů. Potomci víl a skřítků se třeba vyhýbají určitým druhům prostředí a zaměstnání.

Kde všude se můžeme setkat 
s vašimi pohádkovými postavami?
Setkání s pohádkou je možné v celé republice. Třeba na Konopišti, Karlštejně, v galerii ve Františkových Lázních, v bozkovickém arboretu, 
v Dukovanech, na Šumavě 
i v Praze. Na zimu se Pohádková země ubytuje na zámku Sychrov u Turnova.

Co váš projekt Pohádkové srdce Evropy?
Pohádkové srdce Evropy už možná našlo člověka, který je ten pravý k uskutečnění myšlenky. Musí to totiž být člověk s čestným srdcem a schopný připravit projekt dokonale, což já neumím. Také se musí najít to pravé místo, kde bude pohádkové srdce tlouci a zvonit v tom správném rytmu.

Ještě pořád považujete stáří 
za nejhezčí čas žití?
Kdysi jsem řekla – a dosud to myslím vážně, že stáří je nejkrásnější období života, bez ohledu na výši důchodu. Proč? Jsme už dost moudří a je to období sklizně. Sklízíme to, co jsme celý život rozsévali. Jestliže jsme seli radost a lásku, budeme je teď sklízet, kdo sel zášť,zlobu a závist, sklizeň bude hořká. Proto říkám mladým, ať si tohle uvědomují co nejzřetelněji. Stáří je prostě takové, jaké si ho připravíme.  A pamatujme si, že strach je služebníkem zla. Nepřemýšlejme, co bude, a věci řešme, teprve až přijdou.   Vladimír Burjánek

Očima blízkých

Olga Vavřenová, redaktorka, majitelka umělecké agentury:
„S Vítěnkou Klimtovou jsem se poprvé setkala před devíti lety při natáčení reportáže do pořadu České televize Toulavá kamera. V té době si začínala plnit svůj životní sen: v prostorách rodinné vily 
a zahrady v Pičíně vybudovat  pohádkový ráj, plný skřítků, víl, elfů, divoženek a vodníků. Její nezničitelné odhodlání a odvaha čelit počáteční nedůvěře okolí, mi byla velmi sympatická. Naše zpočátku pracovní setkání  se časem změnilo v krásné přátelství a oboustrannou důvěru."

Tibor Škvarla, řezbář:
„Na první setkání s Víťou Klimtovou a její pohádkovou říší vzpomínám jako na neskutečný sen. Osud jí do vínku nadělil možnost nejen nádherně malovat, a psát, ale především na základě své nevyčerpatelné fantazie tvořit kouzelné bytůstky. Je člověkem doslova se srdcem na dlani. Moudrá, tolerantní. A přestože jí život uštědřil i pár tvrdých ran, stále věří, že dobro bude opláceno zase jen dobrem. Je mi ctí, že jsem se stal součástí jejího okruhu spolupracovníků."

Romana Vojířová, ředitelka 
KC Pardubice:
„Svět je krásný a lidé jsou dobří. Životní motto, kterým Víťa Klimtová žije a které šíří do lidských srdcí, jichž se dotýká. Poprvé jsem se s ní potkala v Pohádkové zemi.  Mého srdce se dotkla okamžitě a úplně. Tak takhle bych chtěla zestárnout, říkám si pokaždé, když se potkáme. Ohlédnout se a mít za sebou stopy, které krášlí a zlepšují náš svět. Vítěnka má opravdu kouzelnou moc slovem i obrázkem měnit lidi a svět k lepšímu. Každé setkání s ní a s její Pohádkovou zemí nabíjí neskutečnou energií a chutí do života. Ukazuje nám svět takový, jaký doopravdy je, sundává nám pokřivené brýle dospělosti a vrací nás zpátky k našim kořenům."


Autor: Redakce

29.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Michael Mayo, pozoruhodný zpěvák a skladatel z Kalifornie.

Michael Mayo, pozoruhodný zpěvák a skladatel z Kalifornie

Nové Město nad Metují - Lázně Bělohrad
8

Krajský přebor: Náchod uniká, přehrál i Vysokou

Jak vyzrát na zimní nemoci? Poradí přednáška

Dobruška - Přestože v minulých dnech vrcholilo babí léto a modrá obloha ani sluníčko nevěstily žádné zdravotní „katastrofy“, je dobré se řídit heslem, že štěstí přeje připraveným.

Zeman se stal zdelovským hrdinou

Zdelov - Magnetem desátého kola nejvyšší okresní fotbalové soutěže byl souboj nedávných účastníků I. B třídy, ve kterém Zdelov hostil Černíkovice.

Cestáři potěšili malšovické občany. Silnici otevřou o měsíc dřív

Hradec Králové - „Konečně tu bude zase klid,“ oddechla si Věra Broučková z malšovické ulice Gollova, když se dozvěděla, že oprava nedaleké ulice Úprkova skončí o měsíc dříve, než stanovoval původní harmonogram. Ten počítal s tím, že bude silnice uzavřena od začátku srpna do 27. listopadu.

Vítězná branka Týniště nakonec neplatila

Rychnovsko - Fotbalová I. A třída: Dobruška přivezla všechny body ze hřiště poslední Bílé Třemešné.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení