Zřejmě ale nelitovali – bouřlivě a dlouho totiž aplaudovali snad úplně všichni, nechyběl dvojnásobný standing ovation, a když kostel ztichl, následovala ještě autogramiáda.

Vše, co Ivan Vokáč, Jan Zemen, Jan Zvěřina a Petr Špaček v Dobrušce zahráli, vypadalo na první pohled (či poslech) lehce a jaksi samozřejmě. Přesně tak si to hráči určitě přáli. Za tou lehkostí a zdánlivou samozřejmostí se ovšem skrývá nesporné umění přetavené v mistrné výkony a je úplně jedno, zda v podání kvarteta posloucháte právě hudbu vážnou nebo moderní.

Zatímco zní vznešené Variace na rokokové téma pro violoncello od Čajkovského, Humoreska Antonína Dvořáka, Montiho Čardáš nebo filmové melodie jako Piráti z Karibiku, Failling Slowly, Mr. Sandman či James Bond, v používaných „nástrojích" vedle opravdových violoncell nechybí plechový hrnec, skleněná lahev, notové archy nebo kytara „vyrobená" z cella, a posluchač jen žasne.

První „bravo" se ovšem ozvalo už na samém začátku a patřilo Ivanu Vokáčovi, vítězi Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka 2013 za jeho provedení Sonáty pro sólové violoncello od Zoltána Kodályho. I když se program naplnil, posluchači se stále nemohli nabažit a přídavky nabíraly na obrátkách. Druhá varianta Čardáše hraná všemi členy PCQ na jednom cellu se stala tou nejsladší třešinkou na dortu čtvrtého festivalového koncertu.

A ohlasy? Jen namátkou citujme slova odcházejících posluchačů: „Naprosto úchvatné – nevidět čtyři violoncellisty na vlastní oči, tak nepoznám, jaké nástroje hrály – vynikající – čiší z nich, jak si „sedli" i lidsky – to tedy bylo něco!"

O své dojmy se podělila také paní farářka Erika Oubrechtová: „Překvapila mě hravost hráčů, to že dokázali z hudby udělat velmi zajímavou a jakoby s lehkostí předváděnou show. Bylo tady hodně dětí, které viděly, že klasická hudba není strnulá nebo stará věc, ale že je to velmi tvůrčí, invenční záležitost a dokáže být dokonce i vtipná."

Koncert v Husově sboru v Dobrušce měl však vedle velké radosti z hudby také velice závažný podtext – záchranu zdejších cenných varhan. Na otázku, zda Mezinárodní festival F. L. Věka dal správný impuls pro to, aby ve zdejším kostele varhany znovu hrály, paní farářka odpověděla: „Věřím v to a byla bych velmi ráda. Historie zdejších varhan mapuje nejen část historie naší republiky, ale i to, co se odehrává v dnešní době. Nástroj byl po válce zachráněn před zničením a my ještě dnes stále nevíme, co s ním dál. Z evropských fondů zachraňujeme budovy, stavíme nové, ale neumíme je pak „zaplnit". Hmotná stránka není pro dnešní svět problém, problém je obsah neboli duchovno hmotné stránky."

Za dobré znamení lze podle ní ale považovat už to, že si mnozí z odcházejících posluchačů odnášeli lísteček s číslem konta účelové sbírky na znovuobnovení královského nástroje v tomto kostele. Erika Oubrechtová k tomu poznamenala: „Když se za obrovského nadšení stavěl zdejší sbor, lidé ho postavili ze svých peněz. I když je jasné, že toto se zřejmě nebude opakovat, je dobré, když se jednotlivec podílí třeba jen padesátikorunou – dobré pro něj samotného, tak pro tu konkrétní věc a samozřejmě pak pro celou společnost."
Pro případné dárce – číslo konta: 1241375369/0800, konstantní symbol 414.

Dana Ehlová