Jeho brněnská kapela Quanti Minoris se o víkendu představila na vamberském jarmarku. O rozhovor s kapelníkem brněnské skupiny Quanti Minoris Zdeňkem Němečkem jsem usiloval již několikrát. Českého Iana Andersona, který umí hrát snad na všechny myslitelné píšťaly a k tomu ovládá několik středověkých louten, se mi nepodařilo zastihnout ani na festivalu pod hradem Žampach, ani na ústeckých vánočních slavnostech. A tak jsem za sympatickou máničkou, která se v moravské metropoli živí advokacií a do české hudební scény přinesla svérázný „hrad rock“, vyrazil na víkendový vamberský jarmark.

Všiml jsem si ještě před koncertem, že vybalujete z futrálů podstatně víc nástrojů než kolegové. Máte spočítáno, kolik jich vlastně ovládáte?
Jednou jsem točil sám cédéčko a zaplácal šestnáct stop. Tak nevím, dejme tomu šestnáct? (směje se)

To ale muselo přijít postupně. Odkdy jste se hudebně vzdělával a který nástroj vzal první do ruky?
Hudebně jsem se vzdělával už v prenatálním období.

Prosím?
Táta vedl asi padesátičlenný orchestr a já měl všechno doma. Ještě před narozením jsem slyšel muziku, i když to byla dechovka.

A po narození?
Táta mě do ničeho nenutil, protože to už zkusil na mé starší sestře. Na muziku jsem přišel někdy v šestnácti letech a začal hrát na kytaru a bicí.

No dobře, ale dnes obsluhujete úplně jiné nástroje. Kudy vedla cesta k loutně, příčné flétně, pikole, křivému rohu nebo whistle?
To přišlo až později. Měl jsem úraz v dole a nemohl hrát na žádný jiný nástroj než zobcovou flétnu, kterou jsem si opřel o stůl. Starou muziku a texty jsem objevil až později, i když Villon mne uchvátil už v patnácti letech. Díky jsem se začal prokousávat do středověku.

Zmiňoval jste úraz v dole, vy jste původním povoláním horník?
Ne ne, dělal jsem elektrické přístroje a energetiku, pak vystudoval práva. Horník byla taková epizoda mého života, kdy moje první žena chtěla všechno, hned a nejlepší. Horníci dávali šedesát procent základního platu jako stipendium a já si říkal, že za to bych mohl ženu a malé dítě uživit.

Tím pádem jste muž více nástrojů a profesí.
Přesně tak. V poslední době mne živí advokacie.

Zpět k muzice. Kdy jste začal koketovat s myšlenkou středověkého pouličního bigbítu?
Zraje mi to v hlavě asi dvacet let, definitivní rozhodnutí přišlo kolem roku 2000. Skupina hraje od roku 2006.

Pocházíte z Moravy, ale tam vypadá tradiční muzika trochu jinak. Neměl jste před prvním vystoupením strach, že dostanete židlí do hlavy?
Když jsme šli hrát na trampský festival, kam jsme si mysleli, že vůbec nepatříme, tak lidi začali tleskat v půlce úvodní písničky po prvním sóle. Skončili až po druhém, třetím přídavku.

Takže muzika středověkého ladění s keltskými kořeny oslovuje i v jednadvacátém století?
Nevím jak Čechy, ale Morava je keltská určitě. Já se cítím být Keltem.

Kapelu podobnou Quanti Minoris u nás neznám, připomínáte mi trochu legendární Jethro Tull.
Jethro tam je, když někdo fouká do trubky od topení (příčná flétna, pozn. autora), tak tam Jethro musí být. Nechtěl jsem ale dělat muziku jako Anderson. O kapele, která se nám podobá, nevím.

Zaujalo mne, že kromě češtiny používáte v textech hojně latinu. Latinský bigbít je nezvyklý, hodí se podle vás „mrtvý jazyk“ do rockové hudby?
Latina je úplně nádherný jazyk podporující autentičnost, pro bigbít naprosto skvělý!

Starou muzikou ale řada posluchačů už z principu opovrhuje. Je tím pádem kombinace středověk, rock vůbec myslitelná?
Však jsme toho důkazem, teda doufám. Myslím, že žánry skloubit jdou, kvinta je dominantní pro bigbít i středověk.

Na stránkách kapely se často vyskytuje spojení hrad rock, máte na něj patent?
Tuhle slovní hříčku vymysleli kluci v hospodě, povedla se, vystihuje nás úplně přesně.

Ve Vamberku jste hráli na jarmarku, tedy původně středověké slavnosti. Takový typ akce vám vyhovuje?
No, já potřebuji kontakt s lidmi, koncertům jako těm dnešním říkám hudební prostituce. (směje se) Ale s tím se nedá nic dělat, i takové kšefty musí člověk odehrát.

Jednu z vašich desek mám už doma, chystá se nějaká další?
Zrovna teď máme roztočené vánoční CD, snad je stihneme do konce roku. Deska měla vyjít už před dvěma lety, jenže to jsem ležel s uchem v nemocnici, navíc potom odešel basista.

O vašich problémech se sluchem vím, nelimituje vás závažný handicap na pódiu?
Jasně že jo, člověk si ale musí zvyknout. Levé ucho mi původně hrálo kvintu, teď hraje o sekundu níž. V každém uchu mám jinou písničku a dvojhlas je falešný. Naštěstí příroda je mocná čarodějka, pravé ucho převzalo iniciativu a levé hluchne. Tím se ztrácí ten falešný tón.

Na závěr pro zkušeného muzikanta: Zaujalo vás v poslední době něco na české hudební scéně nebo žijete čistě Quanti Minoris?
Jak to říkal František Zappa: „Většinou poslouchám svoji muziku a ve volných chvílích zase Franka Zappu.“ (směje se)

Jan Pokorný