Starý mlýn, který nesl v minulosti jména podle svých majitelů jako Ovsovský, Beranovský, Černý a naposledy Rottrův má premiéru na Poláčkově létě. Jeho dvůr se poprvé promění v jeviště a hlediště, které na sebe reagují jako v kamenném divadle nebo možná i vřeleji. Drdovy Dalskabáty hříšnou ves aneb Zapomenutého čerta zde v neděli sehrají rychnovští ochotníci.

O mlýn se stará jeho majitel Zdeněk Zidka, který ho chce proměnit v muzeum. „V držení rodu je mlýn přes sto let, takže k objektu cítím závazky,“ přisvědčuje Zdeněk Zidka. Má představu, že zdejší muzeum by se tematicky vztahovalo k mlynářství a okruhu souvisejících řemesel, jako je třeba pekařství (v objektu totiž do roku 1943 fungovala i pekárna) a dále například sekernictví. „Mlýny totiž stavěli většinou sekerníci,“ vysvětluje Zidka.
Mlýn měl za přibližně 400 let existence čtyři názvy, Zidka chce přesně dopátrat v archivech, jak se ve kterém období jmenoval. Od ledna 2008 je celý areál prohlášen za kulturní památku jako soubor, který zahrnuje i starý sklep ve stráni, náhon na vodu, splav a stodolu z roku 1768. „Ta je neprůjezdná, podle památkářů existují snad jen dvě takové ve východních Čechách. Jinak se vždy stavěli jako průjezdné,“ upozorňuje Zidka na jednu z kuriozit objektu. Také míní obnovit splav a náhon, vodní kolo s vantrokami: „Ne snad aby sloužily ke mletí, ale spíše k ukázkám.“ Historické zařízení mlýna je podle Zdeňka Zidky z 95 procent kompletní. (zen)

Ovsovský, Beranovský, Černý a Rottrův Mlýn čp. 89. a později a dnes čp. 734

Všechny tyto názvy měl tento mlýn, který je neoddělitelnou součástí historie Městské Habrové a po zániku samostatné vesničky a po přičlenění k Rychnovu nad Kněžnou, též součástí historie rychnovské.

Bližší historie je uvedena v knize Dějiny Rychnova nad Kněžnou z roku 1928, od PhDr. Tomáše Kouřila a Antonína Svobody.
V této knize uvedeno jest:

Roku 1600 koupila obec v Habrové za 500 kop míš. od Johany Beranky mlýn s rolemi a zahradami, zvaný Ovsovský, který od té doby však nazýván byl Beranovský. V něm musili Habrovští mlíti.

Nebude nezajímavo sledovati jeho osudy. R. 1611 obec prodala jej za touš sumu Václavu Dvořákovi ze vsi Slavětína, kterýž ještě téhož roku byl přijat za rychnovského souseda. Potom koupil jej Izaiáš Albín a když zemřel, ujal jej od vdovy (1641) Zachariáš Albínus za 380 kop. Od jeho syna Mikuláše jej obec opět převzala rovněž za 380 kop. Později jej od obce koupil Jakub Šinták. Musil obci slíbiti, že bude dobrým hospodářem a že poslouží věrně mletím každému, jak bohatému tak chudému. Na konec smlouvy bylo mu přijmouti závazek, že „držitel mlýna povinen jest a vždy bude tolik jako předešle uložený ourok a sice ročně 35 zl. Rýn. do důchodu obecního města Rychnova, jakož i taky obyčejnou a stálou diškreci vz. Magistrátu, pp. Starším obecním a písaři radnímu každoročně 2 zl. 30 kr. mimo jiné, co prve ještě vystával, pro všechny časy odváděti a platiti.“ Za to měl z obecního lesa pro potřebu mlýna dvě klády na prkna pasírovány.

Roku 1729 Jakub Šinták zemřel a mlýn za stejných podmínek převzal syn Jan Šinták. Avšak nový držitel nechoval se dle smlouvy, proto obec od něho opět mlýn ujala složivši 140 kop najednou a plativši po 12 let po 5 kopách. Roku 1746 prodala jej obec velmi výhodně Františkovi Adamovi Šnoblovi a manželce. Šnobl vyplatil zaň hotově 600 zl. Mimo to, že mu bylo přidáno 17 korců pole a že dostával každoročně jeden kmen borový a jeden měkký, platil obci ročně 70 zl. a pánům ouředním dával 2 zl. 30kr. roční diškerece. Avšak podle všeho Šnobl nedostál podmínkám a obec, r. 1750 prodala mlýn Václavu Volfovi za stejných podmínek. Od něho po r. 1773 převzal jej za 5000 zl. víd. m. syn Jan Volf se vším mlýnským nářadím, jak rolním a lučním tak i zahradním příslušenstvím. Roční činže z oněch 17 korců polí byla mu snížena na 50 zl. Volf měl dávati opravy, obec byla povinna pouze jalovou řeku při patřičném toku zachovati a k čištění mlýnské strouhy mlynáři podle starobylého způsobu nádeníky z Městské Habrové naříditi, ale platem, jak jej od obce dostávali, má je mlynář sám vypokojiti. Na správu mlýna obec mu dala z obecního lesa zdarma kladovou borovici, dvě jedle na bortnice, 6 jedlí na vostřetky, jeden smrk a 2 jedle na doplnění opravy, ale mlynář měl si sám stromy odvésti. Ročně pak slíbena mu z lesa obecního zdarma borovice v ceně asi 5 zl.

Magistrát upustil od starodávné diškerece 2 zl. 30 kr. a obec vzdala se práva předkupního. Po Janu Volfovi byl zde (1774) mlynářem Václav Volf. Roku 1794 nájem změněn v ten způsob, že mlynář měl dávati ročního nájmu pouze 48 zl. 45 kr., ale měl si opravu dávati sám. Tehdy tomuto mlýnu (č. 89.) říkali již Černý.

U Beranovského mlýna byl jeden ze dvou Habrovských mostů. Tento most byl dřevěný a nikdy nebyl v dobrém stavu.
Historie šla však dál. Od roku 1890 vlastnil tento mlýn kupec Jaroslav Růžička z Opočna, který jej zakoupil za 5150,-zl. v exekuční dražbě. Roku 1891 koupili tento mlýn moij praprapra předci Antonín a Aloisie Rottrovi, kteří tento mlýn zakoupii od Jaroslava Růžičky. Od tohoto roku byl mlýn v našem držení. Od roku 1934 bylo provedeno přečíslování a mlýn dostal číslo 734 se kterýmž-to číselným označením stojí do dnes. Mlýti se přestalo v roce 1953, kdy bylo z moci úřední mletí zakončeno.