Herectví patří dnes k velmi prestižním povoláním. Nebývalo tomu tak ale vždycky. Naopak, v dobách minulých byl herec a jeho profese na okraji společnosti. Lidé sice chodili do divadla rádi, ale úctu k práci herců neměli. Až téměř do konce 19. století považovali herectví za povolání hodné přinejmenším značného společenského odstupu, ne-li dokonce opovržení.

Snad teprve v souvislosti se začátky Národního divadla začal národ chápat, že právě herec je jedním z těch, kteří vyjadřují i jeho myšlenky a snahy, ba stojí dokonce na předním místě v úsilí o národní emancipaci.

Nejen šmíra

Jestliže měli lidé přezíravý názor na herecké povolání, tím více to platilo o hercích kočovných. Pravda, kočovné herecké společnosti předminulého století měly úroveň skutečně velmi různorodou. Od takových, kterým jen nepřízeň doby a okolnosti zabránily, aby mohly vystupovat v prestižních kamenných divadlech, až po společnosti skutečně mizerné úrovně, hrající myšlenkově laciné a leckdy téměř přihlouplé kusy. Pro takové se pak vžil výraz mající svůj původ v jazyce německém – šmíra. Ostatně i dnes, chce-li někdo vyjádřit nízkou úroveň jakéhokoli projevu v této oblasti, tento výraz použije.
Herecké kočovné společnosti však byly také jednou z důležitých součástí národně obrozeneckých snah. Jejich prostřednictvím byl šířen kvalitní český jazyk a národní myšlenky i do těch odlehlejších koutů naší země. V dobách, kdy informace rozhodně nebyly nadbytečným zbožím, byla aktivita kočovných herců v tomto směru nenahraditelná. Přesto ale k nim obyvatelé venkovských měst a vesnic zaujímali postoj velmi rezervovaný až nepřátelský.

Kolegialita

O to zajímavější je zpráva, kterou ve své Kronice divadla ochotnického v městě Dobrušce zaznamenal její autor, Dr. Josef Káš. V jarních měsících roku 1879 přijela do Dobrušky kočovná divadelní společnost ředitele Kozlanského. Vedlo se jim nelehko a třeli bídu s nouzí. K tomu ještě ředitel společnosti Jan Kozlanský těžce onemocněl. Šlo o souchotiny, tedy tuberkulózu, která byla v té době chorobou smrtelnou.

Velkou dávku lidskosti a kolegiality prokázali dobrušští ochotníci. Zejména Vincenc Burian a Jindřich Štefka se o nemocného všemožně starali a ošetřovali ho. Proti nemoci však byla jejich snaha marná. Dne 9. června 1879 ředitel Kozlanský zemřel. Bylo mu teprve 46 let.

Vítězství nad předsudky

O dva dny později vypravili dobrušští ochotníci Kozlanskému slavný pohřeb, vedený děkanem Killingerem. Na dobrušském hřbitově přibyl další hrob, který je dodnes pečlivě udržován. Svůj kronikářský záznam o úmrtí a pohřbu kočovného herce uzavírá Dr. Káš následujícími větami.
„Tak prokázali dobrušští ochotníci přátelskou a poslední službu svému profesionálnímu kolegovi. Čin jistě velmi pěkný a sluší, aby byl v historii ochotníků dobrušských zaznamenán.“ A my můžeme jenom dodat: Tak, jako všechny činy, při nichž lidskost dokázala zvítězit nad předsudky.


Jiří Mach - autor je ředitelem Dobrušského muzea