František Ringo Čech se svým Prozatímně osvobozeným divadlem přijel do Hradce Králové před několika dny s představením Dívčí válka, které sám napsal, spolurežíroval a samozřejmě v něm hraje. To vše už neuvěřitelnou řádku let.

Dívčí válku jste napsal už v roce 1985 a o diváky dodnes nemáte nouzi. Čím si to vysvětlujete? Proč lidi pořád baví?
Ježíš, no to kdybych věděl, tak bych už dávno napsal druhý díl. Nicméně nevím. Je to fenomén. Možná je to tím, že v podstatě vycházíme z české historie, pověstí, které většina lidí dobře zná od dětství. Když na jeviště vyjde Bivoj, všichni vědí, kdo to je. To samé s Šárkou, s Přemyslem, se všemi. A navíc je to sranda.

Potrpíte si také na to, že tam hraje spousta krásných žen.
Samozřejmě, ale ty patří do každé hry, i do Bertolda Brechta. Divák má právo na krásné herečky, víte?

Za ta léta se v Dívčí válce vystřídala spousta herců. Vyvíjí se to představení díky novým tvářím?
Nevyvíjí, protože nechci. Chci, aby všechno bylo tak, jak jsem to napsal, s malými výjimkami. Všichni herci musí respektovat scénář, jenom dva tři vybraní, včetně mě, mají právo improvizovat a vložit si do textu nějaké aktuální odkazy nebo fóry, většinou politické. Lidi to baví.

Kolik herců už se v Dívčí válce vystřídalo?
Chtěla byste čísla, dobře: Dívčí válka má za sebou dva tisíce šest set repríz, je hranější než Lucerna nebo Dům na nebesích. A prošlo jí kolem tří set herců.

To je ansámbl jako u Alexandrovců.
Jo, to je moc pěkný srovnání.

Neunavuje vás hrát jedno představení pětadvacet let?
Unavuje neunavuje, dokud to lidi budou chtít vidět, tak to budeme hrát. I když je pravda, že ze všeho nejraději bych byl zalezlej doma v bačkorách a nikam nevycházel.

Vídám vás často na fotografiích z různých večírků a vernisáží, nevypadáte, že byste se mezi lidmi nějak zvlášť trápil.
Já mám lidi rád, ale nestojím o to mezi ně chodit. To, o čem mluvíte, jsou výjimky. Celý život jsem prožil ve společnosti a mám toho všeho nějak dost. Nechci už s nikým mluvit, nikomu nic vysvětlovat… Nebaví mě to, už jsem starej.

Ani politika vás už nebaví?
Nechtějte mě nas.....at. Nečtu noviny, nekoukám na zprávy ani na nic podobnýho, protože bych byl imrvére nas…anej. Já ty lidi všechny znám křestním jménem. Většina těch, který jsem poznal v době, kdy jsem se v politice aktivně pohyboval, je v politice dodnes. Vím, co kde napáchali, co komu zaprodali a tak dále. A teď mám od nich zase poslouchat, co máme a co nemáme dělat. Musel bych rozkopat všechno kolem. Vytočil bych se. A to já si nemůžu dovolit, madam, já dělám humor a potřebuju se udržovat v pohodě.

Rozumím: politika jako kapitola je pro vás uzavřená.
Já jsem ji uzavřel, ale ona neuzavřela mě! Před tím přece nemůžete utéct, jak to ti hoši vedou a kam to s námi spěje. Nedávno jsem viděl nějaký dokument o Tomáši Baťovi, a on tam říkal, že ekonomická krize je především krize morálky, stav mysli. Ten pak přinese tu reálnou ekonomickou krizi. A to, co vidím, je totální krize morálky… A nechci už v tomhle pokračovat.

Tak řekněte – co děláte celé dny, když se vám nechce mezi lidi?
Celej život vstávám o půl čtvrté ráno. To je můj čas, kdy se pomalu uvedu do chodu a pracuju – píšu nebo maluju. Nevydržím to dlouho, většinou tak do půl desáté, do deseti. Pak přijde čas, kdy si pouštím filmy nebo nějaké dokumenty, které jsem předchozí večer propásl, protože při tomhle životním režimu nevydržím vzhůru ani do osmi večer. V tu chvíli zpravidla přicházívala moje hospodyně, taková krásná mladá holka ze Slovenska, a vždycky se na mě tak nějak podívala a řekla – poslyšte, děláte vy vůbec něco? Já vás furt vidím jenom u toho videa. Tak jsem jí říkal – jo, děvče, to byste musela vstát před čtvrtou a neválet se do půl desátý. Teď se válím já.

Předpokládám, že žijete sám…
Předpokládáte správně. Kdo by se mnou taky vydržel? Asi by mě brzy zabil. Nebo spíš zabila.

Funguje u vás něco jako rodinná setkání? Vím, že máte dvě děti.
A taky pět vnoučat, která si co nejčastěji beru k sobě, aby moje děti mohly pracovat.

Jak vůbec dělíte svůj pracovní čas mezi malování a psaní?
Tak to je jednouchý: vždycky mě baví to, co se takzvaně míň chce. Teď mám smlouvu na knihu o generaci Beatles, tak se mi chce nezřízeně malovat. A až se mi nasbírají zakázky na obrazy, tak budu psát, to je jasný.

Znám váš obraz, který se jmenuje Generace Beatles. Je to jeden velký hřbitov plný slavných jmen.
Tak tenhle obraz jsem předal kapele Uriah Heep, když tady před časem koncertovala. Strašně se těm klukům líbil, koukali na ty hroby a říkali – tenhle tady už není, tenhle taky nežije… Bylo to takový setkání smutných starců.

Láká vás aspoň občas zajít do divadla nebo do kina?
Tak teď budu zase vytočenej, protože – ano, zlákalo mě vzít svého vnoučka do Národního divadla na pohádku, na Rusalku. Koukal jsem jak blázen: žádná ježibaba, žádný princ, nic, jenom všude tyl a osmnáct homosexuálů v rybníčku… Mně je šedesát sedm, a nic tak strašnýho, jako je Rusalka v Národním divadle, jsem dosud nespatřil. Vůbec si nedovedete představit, co se na tom jevišti dělo. Kluka jsem samozřejmě o přestávce odvedl domů, aby neoněměl. Druhý den jsem volal řediteli Národního, co to mělo znamenat, a on mi řekl – pane Čech, my už tady nebudeme dělat žádný vrbičky a podobně, takhle má Rusalka vypadat. Tak s těmahle kreténama já už tady nechci dlouho bejt. Půjdu asi do pekla, to je mi jasný, ale já se tam těším.

Vy se těšíte do pekla?
No jasně, tam jsou přece všichni rockoví hudebníci.

A neláká vás ještě předtím střihnout si nějakou politickou satiru? Zkušenosti máte.
Já jsem už jednu napsal, to stačí. Jmenuje se Na Brusel, Vávro, na Brusel! Nikomu tam nestraním, ani pravici, ani levici, je to o všech těch kreténech napříč politickým spektrem a lidi to baví. Chápou, co si o nich myslím a baví se. Půl roku před svojí smrtí ji viděl i ministr kultury Pavel Dostál, a vysekl mi poklonu. Toho jsem si strašně vážil. On byl totiž kulturní ministr kultury, což se například o tom, co ho vystřídal, říci nedá. Dával prý na večírcích k dobru, že nikdy nebyl na koncertě pražské filharmonie, měl z toho srandu. Možná ani nevěděl, kudy by tam měl jít.

Dovedou vás občas potěšit aspoň peníze? Četla jsem, že na jedné vernisáži výstavy vašich obrazů jste lidem řekl: Hlavně nic nekupujte, já to nepotřebuju, jsem za vodou. Jak to tam vypadá?
Tak to je čirý blábol, to si někdo vymyslel. Já jsem vždycky rád, když si někdo můj obraz vybere, když si mě takzvaně chce pověsit do obýváku. Rád se s těmi lidmi pak seznámím, dáme si skleničku a vyfotíme se spolu i s obrazem jako důkaz pravosti díla. Takhle to dělám už léta – certifikát pravosti obrazu zfalšujete, ale fotku těžko. A navíc je to vždycky příjemné setkání a pocit – vědět kam a ke komu ty moje děti jdou.

Dopracoval jste se tedy malováním a muzikou a divadlem k bohatství?
Ježíš, co to je, bohatství. Víc než tři guláše denně přece nesežerete, tak o čem se bavíme. Potřebuju střechu nad hlavou a dobrý auto, to mám, a v mým věku taky nějaký peníze na doktory. Napište, že jsem středně zámožnej, ale napište před to, že „jenom“, pak čárku a nakonec připište – bohužel.