Jejich tématem byl především právě začínající školní rok.

Mohli bychom pro začátek stručně přiblížit historii Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové?
PV: Klíčové datum je rok 1959, kdy vznikl Britský institut. Pak postupně vznikla Pedagogická fakulta a následně Vysoká škola pedagogická. Dalším důležitým momentem bylo oddělení dnešní fakulty informatiky a managementu od pedagogické fakulty. V roce 2000, díky tomu, že jsme měli dvě fakulty, Parlament České republiky schválil přejmenování Vysoké školy pedagogické na Univerzitu Hradec Králové, což byl impulz 
k tomu, aby se od pedagogické fakulty oddělovaly další součásti. Dnes má Univerzita Hradec Králové čtyři fakulty:  filozofickou, přírodovědeckou, pedagogickou, fakultu informatiky a managementu  a ústav sociální práce.

Jak vypadá začátek školního roku na vysoké škole?
VV: Na vysoké škole jsou dva zlomové okamžiky každého studenta, a to jsou přijímací zkoušky i jejich vyhodnocování, to už máme za sebou. A potom ten druhý okamžik, a to jsou státní závěrečné zkoušky, ty dnešním dnem finišují, takže ve škole je velmi živo. A pokud jde o nás, připravujeme se na nový akademický rok.
PV: Akademický rok končí vždy  31. srpna  a všichni studenti by měli mít všechno v pořádku ukončeno. A ti, kteří nemají, těch není málo. Dnes jsem  podepisoval několik desítek ukončení studia z důvodu neprospěchu, z důvodu nesplnění povinností. Čili to studium jistě není snadné.
VV: Studium na pedagogické fakultě rozhodně není jednoduchá záležitost. Je to vysokoškolské studium jako každé jiné.

Jste přísní?
PV: O mně se to říká. A vzhledem k tomu, že pedagogickou fakultu vystudovali obě moje děti, tak ty vyslechly ledacos v kuloárech a pak mi to doma říkaly. Řekl bych, že jsem přiměřeně náročný.

Myslím si, že učitel se musí narodit s talentem. Ne každý, kdo vystuduje fakultu, má  dar umět vědomosti předat.
PV: Předpoklad pro danou profesi musí být. Na druhé straně lze se mnohé naučit. Dnešní děti jsou dravější, sebevědomější  a v podstatě drzejší než v minulosti, takže osobnostně se někdo pro tuto profesi nehodí. Ale řekněme, že to není velké procento.  
U většiny  absolventů se lze tu profesi naučit, když   jim o to jde. Když nemají vyloženě  osobnostní handicap, například výraznou uzavřenost, neschopnost rychlých rozhodnutí nebo absenci jakéhokoliv kouzla osobnosti.
VV: Není úplně ideální, zvlášť u učitelské profese, když ten člověk, který se to třeba naučí, je bez onoho talentu. Pak  přejde do takové rutinní práce. To není ideální.
PV: Obecně všichni slyšíme kolem stížnosti na děti, jak se zhoršily a tak dále. Do jisté míry je to tak. Na druhou stranu si  většinou nejvíce stěžují ti učitelé, kteří se snaží učit jako v době, kdy děti byly jiné.  A to přestává fungovat. To znamená, že oni nerespektují to, že současnou mládež  je potřeba  nějakým způsobem zaujmout, vyvinout v tomto smyslu větší úsilí, protože současné děti a mladí lidé  jsou zvyklí soustředit se kratší dobu – je to klipová generace. Pokud chci učit stejně jako před dvaceti lety,  tak pak mám velmi malé šance být úspěšný.

Mezi učiteli chybějí muži, a to už řadu let. Ovlivňuje to žáky?
PV: Nepochybně. Děvčata a zejména chlapci potřebují mužské vzory kolem sebe. Když v rodině tatínek není k dispozici, tak s takovým hclapcem jsou kázeňské problémy. On nemá zkušenost s autoritou, kterou by měl plnit otec, případně učitel ve škole. Je to jeden z důvodů, proč jsou děti někdy nezvladatelné.