V listopadových dnech vyšla jako první v edici Respektu hra Václava Havla Odcházení, netradičně vydaná před vlastním uvedením na divadelních prknech.
Autor v ní plynule navazuje na tvorbu absurdního dramatu, přerušenou v osmdesátých letech, a zpracovává téma opouštění politického postu.

Dílo je výrazně potěšující pro všechny příznivce Havlova smyslu pro nadsázku, jakousi suchou ironii, přecházející až k určité nostalgii. Hlavní postava obklopená milující rodinou, veřejností, představovanou žurnalisty, a opozicí, tvořenou jeho nástupcem, lavíruje mezi rozhodnou vůlí zůstat věrným velkým pravdám a tlakem vnějšího světa, vrhajícího jej do nepříznivého světla figurky na šachovnici, která je posunována proti své vůli pouhým během událostí.
Hra je znatelně autobiograficky orientována, nicméně autor se vehementně brání jakémukoliv přesnému přiřazování dramatických postav k reálným.

Příznačná je sebeironie, se kterou Havel vkládá do hry zbytnělé a olysalé heslo Pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí. Stejným procesem jako prošlo toto heslo, prochází člověk – státník, jehož instituce přeroste a v jejímž stínu se není možno pohybovat než ve zkarikované podobě. Nechybí oblíbené rušivé elementy typické pro absurdní drama - autorské vstupy s napomenutími pro herce či upozorněními diváka na děj, reprodukované vždy za pozastavení hry. Odcházení je zkrátka brilantním důkazem, že Václav Havel ani po dvou desetiletích přerušení autorské tvorby nepřestal být literárním velikánem světového formátu. Literární znalci mají v paměti anekdotu o tom, kteří autoři tvoří na světových konferencích světovou literaturu – Kanaďan Josef Škvorecký, Francouz Milan Kundera, Rakušan Pavel Kohout a Němec Jiří Gruša. Pětici přesně doplňuje Čech Václav Havel.

IVA RŮŽIČKOVÁ