Tento pocit trval do té doby než na rohu Spálené a Národní třídy demonstranti narazili na kordon policistů. Další jednotky odřízly demonstranty ve směru od nábřeží. Václav vzpomíná, jak byl dav postupně policisty, mezi nimiž se pohybovali i příslušníci speciální zásahové jednotky, tzv. červené barety, stlačován, až byl nahnán do podloubí u Mikulandské ulice, odkud mohli účastníci pochodu odejít uličkou, ve které je příslušníci zasahujících jednotek brutálně bili obušky.

Viděl desítky raněných, kteří zůstali na Národní třídě ležet, takže falešná zpráva o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi mu připadala věrohodná. Připojil se k požadavkům studentů na vyšetření zákroku a v neděli 19. listopadu v Rytířské ulici zapisoval SPZ aut policejních, aut, dodávek, autobusů s Pohotovostním plukem.

Estebáci to neměli pod kontrolou

Tehdy byl naposledy zatčen komunistickou policií a u výslechu měl pocit, že se něco mění. Estébáci podle něj znatelně neměli situaci pod kontrolou a když ho propouštěli, tak mu říkali, aby všem řekl, že se k němu chovali vždy slušně.

V pondělí 20. listopadu 1989 se postavil do čela stávkového výboru na fakultě žurnalistiky. Domníval se, že stávka nebude mít dlouhého trvání, a vzpomíná na úžasný pocit, když pražští studenti zjistili, že se ke stávce přidávají i mimopražské vysoké školy.

Václav Bartuška„Dodnes mám husí kůži, když na to vzpomínám. Měli jsme představu, že přijdeme v sedm ráno do školy, zabarikádujeme se a v půl osmé už tam bude Veřejná bezpečnost, která nás posbírá, nebo přijede Státní bezpečnost a sebere nás. A nikdo nepřijel. Ani v půl osmé, ani v devět, ani v deset. Naopak začaly chodit zprávy, že další fakulty jdou do stávky. Je poledne a vy vidíte, že se něco stalo napříč celou zemí. Já do dneška smekám před lidmi, co začali stávku mimo Prahu. Protože pro nás to bylo snadné, my jsme zažili 17. listopad na Národní. Ti, co začali stávku v Olomouci, v Bratislavě, v Brně, v Budějovicích, to byli frajeři. A nebýt jich, tak nás samozřejmě zlomili. Praha samotná by nezvládla nic.“

Byl členem i celostátního stávkového výboru, v němž se snažil mírnit rozkoly mezi studenty z nezávislého hnutí Stuha a SSM o vývoji stávky: „Tam asi byla moje největší role v těch dnech říkat: ‚Hele neblbněte!‘“

Pro jeho zkušenosti s výslechy na StB po účasti na nepovolených demonstracích ho studenti nominovali do společné komise sněmoven Federálního shromáždění ČSSR a České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze. Komise měla 15 členů, z toho dva studenty jako zástupce stávkujících a dva za SSM.

Z knihy Poslední revoluce: 

Při jejím fungování se nakonec dva zástupci studentského hnutí ukázali jako klíčoví. Nabourávali totiž naivitu a iluze dalších členů. „První den jsme přinesli záběry z Národní třídy, což na řadové poslance zapůsobilo. Jedna poslankyně po jejich zhlédnutí řekla: ‚Soudruzi mi lhali, řekli, že studenti bili Veřejnou bezpečnost.‘“

Brzy zjistili, že vyšetřování, na které měla komise pouze dohlížet, se možná nebude ubírat odpovídajícím směrem, a proto Václav inicioval se svým kolegou a druhým zástupcem studentů, aby vyšetřování začala provádět samotná komise. Sám Václav se poté podílel na vyslýchání zástupců tehdy již téměř padlého režimu.

Své půlroční intenzivní působení v komisi popsal v knize Polojasno, která se stala značně úspěšnou a přinesla mu výdělek, díky němuž se mohl po roce 1991 vypravit na cestu kolem světa a naplnit tak svou dlouholetou touhu po cestování.