V minulé sezoně se často ani nevešel do sestavy Hradce. V té současné má pevný flek ve druhém útoku, místo v přesilovkové formaci a za sebou startyv národním mužstvu.Ve dvaceti letech…

O nynější akci reprezentace - turnaj ve Švédsku - přišel kvůli otřesu mozku, a tak se společně s Mountfieldem včera vydal na krátké soustředění do Mladých Buků. „My vlastně nevíme, do čeho jdeme,“ smál se.

Čekají vás běžky. Těšíte se?
Budu na nich stát vůbec poprvé. Bojím se, že mi to nepůjde a hned se naštvu. Ale tak co. Když to nepůjde, vezmu si sněžnice a budu do kopců ťapat na nich.

Běžky možná nezvládnete. S hokejem je to jinak. Čekal jste tak úspěšnou sezonu?
Tak to vůbec. Jen jsem si byl jistý, že to bude nesmírně těžký rok. Věděl jsem, že mi končí tady v Mountfieldu smlouva, a pokud se chci dál hokejem živit i dál, tak musím udělat všechno proto, abych dostal novou.

To se podařilo, už jste podepsal na další roky.
Jsem nesmírně rád. Děkuju trenérům a vedení za takovou šanci.

Co se s vámi v létě stalo?
Už dlouho znám pana trenéra Martince. V mladším dorostu jsme s ním vyhráli titul mistrů republiky. Znali mě i asistenti. Pod panem Krátoškou jsem hrál v juniorce, pana Svobodu jsem potkal na dvou akcích reprezentace. Pan Martinec mi před sezonou říkal: Co víc si můžeš přát? Trenéři tě znají, máš šanci, tak se ukaž. A my ti budeme přát, aby ti to vyšlo.

Zatím to tak vypadá.
Myslím, že se docela daří. (usmívá se)

Změnil jste také něco v letní přípravě?
Dělal jsem všechno s týmem, ale když měli kluci posilovnu, tak mě kondiční trenér Michal Tvrdík často bral třeba na kolo. Kvůli fyzičce, kvůli vytrvalosti. A při testech před sezonou se najednou ukázalo, že jsem líp připravený než minulý rok.

Michal Tvrdík opravdu výrazně změnil tvář fyzických tréninků. Vrátil se tak trochu ke starým metodám, k běhu, ke kolu. Vyhovuje vám to víc?
Marián Voda, bývalý trenér, to měl rozvržené podle sebe. Je pravda, že Michal na to šel jinak, možná i trochu postaru. Dával velký důraz na vytrvalost. Na soustředění jsme hráli fotbal. Kdo prohrál, šel běhat. Asi věděl, jaký chce hrát trenér Martinec styl. Nám se to vyplácí.

Co vám ještě pomohlo?
Od prvního zápasu jsem viděl, že mi pan Martinec chce dát šanci. Dal mě do druhé lajny k Lukášovi Cingelovi a Tomášovi Vincourovi. To jsou neskuteční kluci. Pomáhají mi na ledě i mimo.

Jak?
Vypadá to obyčejně, ale jde o psychiku. Když se mi něco nepovede, oni jsou tady. Jsou oba veselí, na člověka ta atmosféra padne, i když je třeba nešťastnej. Člověk se prostě těší na zimák.

Vloni to tak nebylo?
Když jsem nehrál, tak se mi sem ani nechtělo. Věděl jsem, že zase budu trénovat a nebudu hrát. Nemohl jsem jet ani do první ligy do Litoměřic. Potřebovali mě tady, kdyby se někdo zranil.

Pár šancí v elitních útocích jste ale dostal, že?
Jo, to je pravda. Ale mančaft byl nastavený tak, že když byl člověk v prvních dvou lajnách a neměl bod, tak ho vyndali.

Dnes se cítíte jistěji? Nebojíte se tolik o pozici?
Takový tlak není. Ale vynadáno dostanu. (směje se)

Bez mobilu. I tak se léčí otřes mozku
Prožil si (naštěstí v menším), co velké hokejové hvězdy, například Sidney Crosby či Aleš Hemský. Hradecký útočník Radovan Pavlík chyběl ve druhé polovině ledna Mountfieldu kvůli otřesu mozku.

Vynechal pět zápasů včetně derby s Pardubicemi a dost možná přišel i o nominační pozvánku do národního mužstva, které nyní čekají Švédské hry.

„Nedivím se, že třeba Crosby absentoval rok. Hlava člověka nepustí. Člověk se při chůzi cítí, že ho nic neomezuje. Pak sedne na kolo, vyleze mu tep jako v hokeji, krev se nalije do hlavy, ta se zatočí,“ popisuje mladík, co prožíval.

Přesto nakonec pauza byla kratší, než se čekalo. I když první zátěžový test, právě jízda na rotopedu, dopadl zle. Pavlík slezl po pěti minutách, nešlo to. Podruhé už to bylo po deseti, zátěž se postupně zvyšovala. Léčba zabrala. „Nesměl jsem koukat do mobilu, do žárovek. Odjeli jsme na hory, procházel jsem se. Asi pomohl i čerstvý vzduch,“ těší ho.