Před sobotní beneficí běžela na kostce v hradecké aréně videa se vzkazy důležitých lidí života (nejen hokejového) Petera Frühaufa.

On klečel na ledě a co chvíli si otíral oči. „Zapřísahal jsem se, že nebudu brečet,“ usmál se šestatřicetiletý obránce později při rozhovoru.

Nevydržel to.

Jeden ze vzkazů poslala synovi maminka. „Hradec je jeho druhý domov. Prožil v něm nejkrásnější roky kariéry,“ řekla.

Petře, je to tak?
To je úplně jasné. Já jsem ten, kterého lidi vidí, ale to jsem neprožil jen já. Jsou to i rodiče, manželka, mladý… To ohlédnutí bylo ohlédnutím za životem celé rodiny. Iveta byla jednou z nejlepších hokejistek a vzdala se všeho. Vždycky jsem se snažil, aby toho nelitovala. V Hradci jsme dostali skvělé zázemí od klubu, města, od lidí okolo. To vykompenzovalo všechno, co jsme museli obětovat.

Ano, vy jste tady zažil (a překonal) také nejhorší chvíle života. V roce 2014 vám lékaři diagnostikovali rakovinu varlat. Není váš vztah k Hradci o to silnější?
Nevím, jestli jsem o tom někdy mluvil. Když se to stalo, snažili jsme se vše utajit. Chtěli jsme mít čas pro sebe, zavřít se v naší bublině a zvládnout to.

Bylo to ale jinak.
Už krátce po operaci jsem věděl, že v nemocnici pracuje i někdo z fanklubu. Bylo jasné, že to půjde ven. Lidé se to strašně rychle dozvěděli. To byl těžký moment vypořádat se s tím, že to neřešíme sami, ale vlastně s celým městem.

Vy jste přece komunikativní člověk. Nebylo to nakonec lepší?
Ocitli jsme se v situaci, o které jsme si nikdy nemysleli, že se do ní dostaneme. A najednou jsme se o ni dělili s lidmi z okolí. Možná nám to pomohlo. Dostali jsme se z ulity, ten ventil jsme nevypouštěli sami. Ve schránce jsme nacházeli kříže, krásné dopisy. Fanoušci dělali neuvěřitelná chorea. S odstupem času musím říct, že asi i pro Ivetu to bylo lepší. Nebyla tou jedinou vrbou. Nemusela to břemeno nést sama. Rozdělilo se to i na další.

Vy jste navíc společně s kluky z organizace Sport Hradec Cup začal řešit charitu. Přednášel jste o nebezpečí rakoviny varlat.
Dotáhl mě k tomu pan doktor Hoffmann z hradecké nemocnice. Nebyl to žádný mediální tlak, on mě prostě bral jako mladého chalana, kterého chtěl zapojit. Najednou se mi otevřel vedle rodiny a hokeje úplně jiný svět. Pomáhat mě začalo bavit od prvního momentu.

Z Hradce jste odešel v roce 2016. Chvíli jste působil v Plzni, ale pak jste se vrátil na Slovensko do Dukly Trenčín. Nechtěl jste už náhodou končit?
Měl jsem to vlastně v plánu. Povím to popravdě: Nebyl jsem vůbec přesvědčený, že se chci vracet do slovenské extraligy.

Proč?
Už jsem měl nějaký věk. Předtím jsem hrál krásný hokej na špičkové úrovni. Bylo mi skoro pětatřicet, tak jsem si řekl: OK, je čas skončit. Jenže zavolal mi Branko Radivojevič a začal mě lámat, abychom si spolu zahráli. Nakonec jsme zažili krásný rok.

Trenčín došel až do finále.
Prohráli jsme ho po sedmém zápase. Bylo to mrzuté, ale město tím nádherně žilo. Rok předtím byl tým v baráži a pak jsme málem urvali titul. Krásné emoce.

Neměl jste po finále skončit?
Byl to ten moment, kdy jsem si to řekl. Tělo už mě přestalo poslouchat.

Co vás trápí?
Za ty roky jsem dobitý. Ramena mám na šrot, kolena, bedra. Už je toho hodně, zranění se mi nikdy nevyhýbala. Všechno se ozývá. (usměje se)

Jenže nakonec to nedopadlo, že?
Vlastně jsme zrušili smlouvu, ale stejně jsem pořád s týmem. Domluvili jsme se, že budu připravený v záloze. Když to půjde, tak budu hrát. Když ne, tak ne.

Zatím to jde. Máte 37 odehraných duelů.
Pořád je někdo zraněný. (směje se) Hraju vlastně každý zápas. Nasluhuju a jsem pořád v dění.

V létě to opravdu zabalíte?
Je konec, to jsem si jistý. Opravdu.

A co dál?
Začal jsem podnikat, otevřel jsem si restauraci, franšízu firmy Subway, co prodává bagety. Známý mě k tomu už nějakou dobu lámal a minulé léto jsem byl na několik týdnů v Americe, abych se zaučil.

Baví vás to?
Nejdřív jsem si myslel, že jen získám licenci a nebudu se tím víc zabývat. Mám manažerku, která se o všechno stará, ale jak mi jede držka, tak se rád postavím k pultu a obsluhuju. (směje se)

Takže ráno trénink a potom do práce?
Máme dvě děcka, tak musím pomáhat i doma. Ale po tréninku do restaurace chodím. Strávím tam dvě tři hodiny, pokecám se zákazníky. Je fajn mít od nich zpětnou vazbu.

Od léta už budete jen restauratérem?
Nějaké nabídky z hokeje mám, ale nemůžu prozradit víc. Uvidíme, třeba se to podaří zkombinovat.

Konec v klubu: Museli to udělat 

Hradec Králové - V Hradci odkroutil tři extraligové sezony, stal se místní modlou, favoritem fanoušků. On sám si město i klub zamiloval. Přesto se Peter Frühauf nerozešel v létě 2016 s Mountfieldem idylicky.

Tedy, dnes už má na událost trochu jiný pohled.

„Jasně, byl jsem nasr… Na Kmondu, na trenéry,“ zmíní generálního manažera Aleše Kmoníčka či kouče Václava Sýkoru. „Každý to nese v první chvíli špatně. Byl jsem pod smlouvou, nějak jsem s tím nepočítal,“ pokračuje. „Ale za pár dní si člověk uvědomí, že se to tak prostě děje,“ dodá.

Vedení, slovy manažera Kmoníčka, vysvětlovalo Frühaufovo odstavení na druhou kolej a následný odchod do Plzně takto: „V návaznosti na pokračující snahu o omlazení našeho kádru, s přihlédnutím k dalším důležitým okolnostem a ke zcela jednoznačnému názoru trenérů jsme se na tomto kroku všichni shodli.“

A sám hokejista po dvou a půl letech uzná: „Už jsem byl starší, výkonnost nebyla taková jako dřív.“

Pro šéfy Mountfieldu to však nebylo snadné rozhodnutí. Dala se čekat nesouhlasná reakce příznivců, jež také přišla. „I pro ně to byl nepříjemný krok. Ale měli vizi a museli to udělat,“ připouští slovenský exreprezentant.