To však není hlavní důvod, proč na mistrovství hrané v Kanadě nezapomene. „Na malém hřišti mě to strašně bavilo,“ vzpomíná v době, kdy je stále bez hokeje.

I měsíc a půl po návratu čeká, až mu zmizí hematom na ledvině.

Mnoho hráčů se od šampionátu do dvaceti let odrazí k angažmá v zámoří. Myslíte na něj také?
Samozřejmě, přemýšlel jsem o tom.

Vaším snem je určitě NHL. Pokusíte se do ní prorazit přes angažmá v zámořské juniorce, nebo preferujete takzvanou českou cestu?
Je to hrozně individuální. Někomu juniorka prospěje. Někdo se po roce vrátí domů a je horší hráč, než byl před odjezdem. Já jsem rozhodnutý zůstat doma. Tenhle rok maturuju, chtěl bych potom zkusit vysokou školu. Nějaké rozhodování tam je, ale zatím to mám takhle.

Trenér Varaďa vás po mistrovství chválil. Byl jste i vy sám spokojený?
Myslím, že jsem nepodal špatný výkon, docela mi to vyšlo. Souviselo to s tím, že jsem byl dobře připravený. Škoda, že týmový výsledek nebyl takový, jak jsme si představovali.

Vypadli jste ve čtvrtfinále s USA. Vy jste ho sice nehrál, ale sledoval. Je mezi týmy opravdu takový rozdíl, jak to vypadalo?
Země ze světové špičky mají hlavně větší základnu. Klidně postaví dva tři týmy na úrovni, na které my sestavíme jeden. Myslím ale, že jsme neměli špatný ročník.

Zvládl jste přechod na menší led, na němž se hraje v zámoří, bez problémů?
Už vloni jsme byli v Kanadě s reprezentační devatenáctkou, ale tohle bylo o level výš. Oproti Česku je velký rozdíl v rychlosti. Je tam na všechno málo času. V první lize nebo extralize u nás jsou naopak zkušenější hráči, dají si lepší přihrávku. V Kanadě se hraje jinak: Nahazuje se a jde se rychle za pukem.

Před zraněním jste hrál první ligu za Litoměřice, kam vás Mountfield poslal na zkušenou. Je to pro vás dobrá škola?
V Hradci je velká konkurence, nastupoval bych na pár minut. Přitom jsem ve věku, kdy je důležité hrát co nejvíc. Hradec mi umožnil jít do Litoměřic, tam jsem dostal hodně prostoru. Kdybych zůstal, třeba bych se na mistrovství neprobojoval.

Litoměřice jsou považovány za jakousi Duklu. Mají tam mladí hráči opravduvojenský režim?
Ne, nikdo nás nehlídá. Snad to ani není potřeba, všechno dodržujeme. Počítá se s tím, že jsme na takové úrovni, abychom neblbli. (usmívá se)

Jaký máte v klubu, který podporuje svaz, režim?
Dopoledne je suchá příprava s kondičním trenérem. Po obědě led a po něm znovu suchá. Ale to už jde spíš o regeneraci, o kompenzační cvičení. Oproti klukům přímo z Hradce mám výhodu, že jsem z Prahy. Když je jednou týdně volno, můžu jet domů a přijdu na jiné myšlenky.

Máte nyní myšlenky na hokej? Na brusle?
Na ledě jsem ještě nebyl, snad to zkusím příští týden. Můžu mít jen lehčí zátěž, trénuju v posilovně s vlastní vahou. Musím se počkat, až se vstřebá hematom.

Natržená ledvina zní hrozivě. Jak jste to pobral vy sám a rodiče?
Nejdřív to nevypadalo na nic vážného, ale bylo to v rychlosti a spadl jsem na ledvinu. Není to žádná sranda, proto jsem se rychle snažil volat domů. Nešlo to hned, a tak prvotní šok opadl.

Zahrajete si v této sezoně?
Rád bych… Ale asi nemá cenu lámat to přes koleno a blbnout kvůli pár zápasům. Zdraví je jen jedno.