Šestnáctiletá studentka prvního soukromého hradeckého jazykového gymnázia LUCIE PELOVÁ má před sebou slibně rozjetou kariéru fotbalové rozhodčí. Od nadcházející sezony by měla začít pískat první ligu žen. Jejím snem je ovšem řídit prvoligový mužský fotbal. „Jednou jsem mávala v kalhotách. Byla jsem jako divák při utkání krajského přeboru mužů Doudleby – Nový Bydžov. Zranil se rozhodčí, tak mě na rychlo přivolali,“ svěřila svůj největší zážitek Pelová.
Kdy jste začala pískat?
Pískat jsem začala v roce 2006. Začala jsem s mládežnickou licencí M. Teď už mám krajskou licenci C, ale zápasy dospělých ještě pískat nemohu, protože mně nebylo osmnáct let. Zatím jsem na utkání mužů nasazována jako asistentka rozhodčího.
Čeho byste chtěla dosáhnout ve své rozhodcovské kariéře?
Nyní se mi možná splní první cíl a zapískám si první ligu žen. Samozřejmě více ceněné jsou mužské soutěže a tam bych to jednou chtěla dotáhnout až do nejvyšší soutěže. Myslím si, že dneska mají holky velkou šanci udělat dobrou rozhodcovskou kariéru. Musí se snažit a nebát se toho.
Jaké máte vztahy s vašimi mužskými kolegy?
Vycházíme spolu velice dobře. Žádný problém jsem neměla. Všichni jsou na mě moc milí. Hráči i rozhodčí jsou úplně v pohodě.
Máte nějaký kuriózní zážitek?
Jednou jsem se byla podívat na utkání krajského přeboru mužů Doudleby – Nový Bydžov. Zranil se druhý asistent, tak si mě zavolali, že musím jít mávat. Stála jsem na lajně jen v kalhotech a s praporkem. Byl to můj první zápas mezi muži.
Jak probíhá školení pro rozhodčí?
Normálně absolvuji fyzické prověrky a teoretický test jako ostatní. Máme dokonce stejné limity, takže žádné úlevy nejsou. Výhoda je v tom, že nás je méně než chlapů, a tak máme možná větší šanci dostat se výš.
Koho máte radši po svém boku?
Když jdu na hřiště s muži, tak se cítím jistěji a vím, že mi pomohou, kdyby nastal nějaký problém. U žen takovou jistotu nemám. Raději chodím na hřiště s rozhodčími muži.
