Proto se neuzavřel do sebe, když nedávno (věřme, že dočasně) přišel o místo jedničky v klubu. Proto dál komunikuje s fanoušky prostřednictvím Facebooku.

„Našli se lidé, kteří mi napsali, že se věnuju víc sociálním sítím než fotbalu,“ říkal v Charkově, kde se reprezentace poměřila s domácí Ukrajinou. „Ale ono to bylo spíš obráceně.“

Jak to myslíte?
Zapomněl jsem na to nejpodstatnější, na potěšení z fotbalu. Ztratil se elán, který jsem měl od začátku angažmá v Rennes na startu minulé sezony. To mě drželo nahoře, i když se nějaký zápas nepovedl. Byli jsme blízko velkého úspěchu, nakonec jsme to dokázali, skončili jsme pátí a dostali se do Evropské ligy. Jenže já měl toho fotbalu v hlavě až moc. Začal jsem zapomínat na základní věci.

Které?
Třeba co se týče rodiny. Byl jsem přehlcený. I doma jsem měl v hlavě z devadesáti procent fotbal. To prostě není dobře. Zajímal jsem se jen o výkon, výsledek, neměl jsem potěšení z tréninku, ze zápasu. Zapomněl jsem, jaké mám štěstí, že chytám takovou soutěž, jako je francouzská liga. To mě doběhlo.

Takže když vám trenér před dvěma týdny řekl, že půjdete na lavičku, byla to úleva?
Nemyslím, že bych dělal extra mindy, ale trenér dostal pocit, že tým potřebuje impuls. Tak to bylo pojmenované. Na jednu stranu jsem byl rád, potřeboval jsem si opravdu odpočinout. Chci, abych měl zase potěšení z toho, když chytím střelu.

Pak jste popsal vaši situaci na Facebooku.
Chtěl jsem napsat, jak se cítím, předejít tak spoustě dotazů. Já se nehroutím, i když to vypadá, že se v tom patlám, přemýšlím o tom.

Nebylo by lepší se na to vykašlat? Nic nepsat?
Myslím, že jsem jeden z mála, kdo popsal, jak na tom je. Teď už je to pryč, je to pojmenované. Je pravda, že jsem mohl zatáhnout oponu. Ale to bych neudělal, není to důvod, proč s fanoušky komunikuju.

Ten je jaký?
Chci, aby věděli, jak se cítím. Ale taky, aby poznali, že nejsme jen blbí fotbalisti, co si jdou na hodinu denně zakopat a pak si kupujeme nejnovější oblečení a hrajeme playstation. Chci lidem ukázat, kde hraju, jak hraju, jak se připravuju, jakej člověk jsem. Jsem rodič, taťka, přítel, manžel, mám starosti jako ostatní. Chci, aby to lidi viděli. Ale není povinné to číst.

Prohrál jsem, ale zabojuju
Na jaře si brousil zuby na místo reprezentační jedničky. „Šanci se mi nepodařilo využít,“ je realistický Tomáš Koubek.

V posledních dvou zápasech za národní tým dostal devět gólů (4 od Austrálie, 5 od Rusů), navíc Tomáš Vaclík jasně naznačil, že místo v bráně bude jeho. „Ale já zabojuju,“ říká Koubek.

Předhazovali vám peníze, co vyděláte?
Jo. Spousta lidí to vnímá tak, že jsme placeni nadstandardně. Ale my nejsme ti, kteří nastavili pravidla kolem fotbalu a jeho marketingu.

Vypadáte úplně nad věcí. Takový jste nebyl. Co je nového?
Myslím, že mě změnily děti a rodina. Je to tak. Člověk by chtěl chytat deset let v kuse, ale vím, že to není možné. Proto jsem nad věcí, proto to neberu tragicky. Pro mě je nejdůležitější, že jsem si ihned dokázal pojmenovat příčiny, proč se to stalo. Nemám v hlavě bordel, otázky, proč nechytám.

S kým se radíte?
V Hradci jsme mívali psychologa, ale ten byl pro celé mužstvo, což nebylo nejlepší. Ve Francii mám trenéra brankářů. S ním to řeším. Chytal Ligu mistrů, je to odborník.

Neňoumáte se v gólech, co dostanete, až moc?
Asi jo, mám to odmalička. Moc přemýšlím. Nevím, jestli to ostatní gólmani vypouštějí. Člověk má pocit po gólu, jestli neměl reagovat jinak, jestli neměl něco udělat jinak technicky. Nikdy nebudu tvrdit, že to mám tak, že dostanu gól a všechno je dobrý.

Kdy se vrátíte do brány?
Teď nezáleží, za jak dlouho to bude. Vím, že se vrátím.

Proč si tak věříte?
Během reprezentačního srazu mi psal prezident klubu. Člověk hned vycítí, že to není tak, že by mě odvařili. Je tam vnitřní podpora v klubu. Naše výsledky na začátku sezony nebyly gólmanem. Jejich podpora mi dává sebevědomí, že to bude dobré.

A co ještě?
Možná to k sobě nepatří, ale já vím, jak jsem se za rok ve Francii zlepšil. Na hřišti i mimo něj. Vím, jak pracuju, vím, že jsem lepší brankář i profesionál. Vím, že umím chytat a půjdu zpátky.

Haló, je to trenér? Tak ne, škoda…

Charkov - Ten přerod byl až neuvěřitelný. Zachmuřenost pryč, marný fotbal pryč. Reprezentace po změně kouče a jeho okolí pookřála, jak ukázaly poslední duely na Slovensku a Ukrajině.

Parta kolem Jaroslava Šilhavého dala dohromady mančaft, který rozklížily výsledky v minulých měsících i vztah s extrenérem Karlem Jarolímem.

„Trošku se zlepšila komunikace,“ nakousne nejprve opatrně zásadní téma brankář Tomáš Koubek. „Pro mě je to základ reprezentace. Dříve to bylo tak, že přišla na klub nominace a já jsem jel. Byl bych radši, kdyby se trenér občas ozval,“ přitvrdí.

Tentokrát to bylo jinak. Koubkovi se ihned hlásil trenér brankářů Milan Veselý a také kondiční odborník Pavel Čvančara. Oba se také spojili se svými kolegyz klubu Stade Rennes, kde exhradecký gólman působí druhou sezonu.

Oba zjišťovali, v jakém stavu Koubek je, jaké má zvyklosti. Co preferuje v tréninku. U brankářů je nutné skloubit dohromady potřeby tří chlapů. „Každý jsme jiný, každý hrajeme v jiné zemi,“ připomíná Koubek, jenž v reprezentaci spolupracuje s Tomášem Vaclíkem chytajícím ve Španělsku a Jiřím Pavlenkou, jenž působí v Německu.

Jako v klubu

Aspoň v rámci možností je nutné vyhovět všem třem, tak to prostě je. „My jsme neměli problém v tréninku ani předtím – to bylo v pohodě. Ale mně například vadilo, že na něj jezdíme z hotelu čtvrt hodiny před začátkem. Jsem zvyklý být v kabině hodinu před tréninkem,“ upozorňuje brankář. „Teď se nám snaží nastavit, aby se to co nejvíce blížilo klubu. Protože my jsme tady díky tomu, jaké výkony podáváme v klubu.“

I zdánlivé detaily pomohly, aby se reprezentace zvedla. Přitom po zářijové prohře 1:5 v Rusku byli hráči zlomení. Tvrdili, že na víc nemají, že je to realita. „Byli jsme dole. Ono také není jednoduché odpovídat dvacet minut po zápase. Je pravda, že v technických dovednostech jsme níž, ale můžeme to nahradit taktikou a soudržností.“