Kliknutím zvětšíte
Na hřišti býval pěkně ostrý. Největšího soka však nezkrotil jako mnohé útočníky. V pondělí to bylo třináct let, kdy Karel Urbánek, jeden z hradeckých vítězů domácího poháru z roku 1995, zemřel.
11. května je zkrátka černý den největšího východočeského klubu. Ve stejný den, v roce 1972, zemřel brankář Václav Oplt.
Zatímco gólman doplatil na úraz při zápase, Urbánka skolila nemoc, kterou dodnes lékaři neumějí vyléčit. Amyotrofická laterální skleróza, tak se jmenuje tahle mrcha.
Urbánkovi bylo pětatřicet let. S chorobou, již má například plzeňský obránce Marián Čišovský či na ni zemřel bývalý premiér Stanislav Gross, bojoval dva a půl roku.
„Nikdy jsem mu neřekla naplno, že umře,“ prozradila hráčova žena Pavlína pro časopis Hattrick. Jejímu manželovi však postupně odumíraly další a další svaly, tak se nemoc projevuje. „Půl roku žil klidně. Ale pak mu to došlo,“ poznala.
„Trvalo to tak dlouho,. Pořád jsem si nepřipouštěla, že to přijde. Žil a bylo to dobré. Až poslední půlrok byla péče stále namáhavější. Možná i proto jsem si myslela, že jsem připravená,“ vyprávěla. Samozřejmě, že nebyla…
I když její muž bojoval, stejně jako na hřišti.
„Nikdy se nevzdával. Přijel jsem za ním, v té době už třeba nemohl ani pít jinak než brčkem, bylo mi do breku, a on na mě hned vyjel: Ty vole, jestli mě budeš litovat, tak můžeš rovnou vypadnout,“ vzpomínal David Franc, Urbánkův kamarád, rovněž bývalý hráč Hradce. „Radši otevři pivo, nalej panáčka,“ popisoval.
Rodina žila ve Svijanském Újezdě. Karel tady vyrážel do hospůdky. Při velkých zápasech ho kamarádi vzali do Turnova do sportbaru na velkoplošné plátno
„Fotbal ho nikdy nepřestal bavit,“ ujistila paní Pavlína.
Aby ne, vždyť měl za sebou pestré roky. O hradeckém triumfu v poháru už byla řeč, s Votroky zažil báječnou jízdu Pohárem vítězů pohárů, zahrál si i za reprezentaci do jedenadvaceti let.
A také byl prvním Čechem v ruské lize, rok hrál za Nižní Novgorod, kam odešel z angažmá v Drnovicích. „Když jsem to tam viděl, řekl jsem, že jedu domů. Ale… Základní plat jsem měl desetkrát vyšší,“ nezapíral, proč se vydal za dobrodružstvím.
Řekl to na rovinu, tak se choval, tak hrál. Jenže ALS je zákeřný soupeř. Urbánkovi nakonec selhaly plíce.
Kolenem do srdce. A chlapské slzy kanuly
Mohl chytat ve Spartě, Slavii, říkalo se, že v národním mužstvu jednou nahradí fenomenálního Ivo Viktora.
Nic takového se nestalo. Bohužel.
Fotbalovou kariéru brankáře Václava Oplta, hvězdy hradeckých Votroků, přervala zlá náhoda.
Udála se 9. května 1972 ve slovenském Martině, v zápase druhé ligy. Chvíli před koncem letěl za hradeckou obranu dlouhý míč, Oplt vyběhl, jako vždy odvážně, ale přiřítil se soupeř František Hruška, známý to brousek, a s gólmanem se srazil.
„Trefil ho kolenem přímo do srdce,“ vzpomínal Jan Rolko, legendární obránce tehdejšího Spartaku a Opltův nejlepší kamarád. „Hruška tam šel skluzem, ale faul to v žádném případě nebyl,“ neodsoudil soupeře.
„No, možná ho mohl přeskočit,“ mírně oponoval záložník Oldřich Rott.
Oplt zemřel o dva dny později - 11. května. Na začátku minulého týdne to tedy bylo přesně osmačtyřicet let.
Byla to strašná doba. Opltovi bylo čtyřiadvacet, měl osmnáctiměsíční dceru, navíc jeho blízcí nic nevěděli. Po zápase přitom tým strávil noc v autobuse před nemocnicí. „Neměli jsme moc zpráv, a tak jsme začali tušit, že na tom Venca není dobře,“ vybavil si Rott.
V novinách se nikdo nedočetl prakticky nic, pouze holou zvěst o tragédii. Hráči měli zakázáno mluvit před žurnalisty, slovenské listy si dokonce vymyslely vlastní verzi. „Psaly, že dostal ránu míčem do srdce, ale to je nesmysl,“ čílil se Rott. Objevila se ještě verze hovořící o nešťastném pádu na tyčku.
Stejně na tom byla také paní Opltová, již do Martina vezli autem činovníci klubu. Na Slovensku si pak vyslechla tu nejstrašnější zprávu.
To hráči se o smrti kamaráda dozvěděli na tréninku. „Nikdo nemyslel na fotbal. Šli jsme chlastat,“ přiznal Rott.
Poté je čekal ještě jeden trudný zážitek, a to pohřeb. 17. května se zaplnilo Eliščino nábřeží tisíci lidmi, čestnou stráž u rakve drželi spoluhráči. Bylo krásné počasí. „Snad dva z nás omdleli,“ vybavil si Rott.
Deník Pochodeň pak obřad popsal až poeticky: „Poslední cesta byla ozářena sluncem, vroubena u budovy Spartaku okolo Labe stovkami těch, kteří mu tleskali mezi dvěma brankami, kteří s ním vbíhali na trávu jako kamarádi, i kteří byli jeho soupeři. Neozýval se potlesk, hlavy se skláněly, chlapská slza kanula na nejedné tváři.“
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
