,,Vyhrát jakýkoliv turnaj v jakémkoliv sportu je obrovsky složité. Fotbalu jako takovému se věnuje velká masa lidí, proto si těchto úspěchů nesmírně vážím,“ říká jedenačtyřicetiletý kouč.

Popularita malého fotbalu tím výrazně vzrostla. V čem je jeho kouzlo?
Jde o čistě amatérský sport. Peníze v něm nehrají hlavní roli. Všechno je postaveno na týmové sounáležitosti a srdíčku. Dobrá parta je základ. Své sehrála taktická vyspělost. Hlavně díky tomu jsme byli tak úspěšní.

Který ze dvou titulů byl těžší?
Ke každému vedla trochu jiná cesta. Na obou šampionátech byly mezníky, kdy se to překlopilo v náš prospěch. Na mistrovství světa v Tunisku se jednalo až o zápasy ve vyřazovací části, kdežto na Evropě jsme se pořádně zapotili už ve skupině.

To lze jen potvrdit. Kdybyste s Maďarském nevyrovnali v předposlední minutě, balili byste kufry…
Soupeři už na nás byli po MS lépe připraveni. My jsme naopak museli plnit roli favorita, což není nikdy jednoduché. Proto bylo možná složitější získat titul mistra Evropy, který nám dlouho unikal.

Ještě k Maďarsku, na lavičce vám muselo být těsně před koncem pořádně horko…
Člověk je vtažen do děje. Někde v koutku mozku to však samozřejmě vnímá. Teklo nám do bot. A pořádně. Víra v naší kvalitu a trpělivost mě však neopouštěla. Naše karma naštěstí zafungovala. Vyrovnali jsme a postoupili ze skupiny. Ve vyřazovací části jsme to paradoxně zvládli bez větších potíží.

Setkal jste se s pozitivními ohlasy?
Fanouškovská obec je velká. Fotbal je fenomén. Je jedno jestli ho hrajete na malém nebo velkém hřišti. Každopádně tímto tenhle sport získal. Pravidelně se vysílají přímé přenosy z nejvyšší soutěže, členská základna se rozrůstá.

V čem jsou Češi výjimeční? Vždyť minulý týden dosáhla na světový titul také česká jedenadvacítka.
Plně se snažíme využít všechny své přednosti. Počínaje taktickou vyzrálostí, velkým srdcem a konče klasickou českou vyčůraností. Tohle se možná trochu vytratilo z velkého fotbalu, kde momentálně zaostáváme.

Rozveďte to…
Chceme se srovnávat s nesrovnatelnými. Řeknu to takhle. Černocha nepředběhnu, šikovnější než Brazilec taky nebudu, Japonec mi to nandá v dynamice. Nikdy nebudeme jako oni, je to dané genetikou. Můžeme se jim ale přibližovat a v daných činnostech se zlepšovat. Když k tomu pak přidáme, co nám je vlastní, tedy srdce, jednoduchost a chytrost, odehrajeme i s předními týmy vyrovnané partie.

Na co sázíte v Hradci?
Všechno, o čem jsem tady mluvil, se snažíme skloubit. Hodně se věnujeme také coerveru, což je speciální trénink individuální techniky, a kvalitní kondiční připravě.

Na postu šéftrenéra dorostu fungujete od léta. S Karlem Podhajským ke všemu vedete tým U16. Naplňuje vás práce na tomto úseku?
Ohromně. Nešel jsem do úplně neznámého prostředí. V Hradci jsem studoval, v klubu jsem kdysi jako hráč působil. Řadu kluků, kteří se nyní podílí na výchově mládeže znám. Díky výbornému zázemí tu vše funguje na vysoké úrovni. Snažíme se vše ještě zkvalitnit, hodně pracujeme na detailech. Cílem všeho je zvládnut přerod mladého fotbalisty do použitelnosti v dospělém fotbale. Hradec by měl v budoucnu jednoznačně sázet na odchovance. Talentů je tu opravdu hodně.

Třeba šestnáctiletý Filip Firbacher, že? V srpnu se střelecky prosazoval na Memoriálu Václava Ježka…
Není to jen on. Nerad bych tu na někoho zapomněl. Všichni, kteří momentálně nastupují za kategorii U19, něco umí. Prošli mládežnickým sítem a pokud na sobě budou pracovat, mohou se brzy prosadit i v profesionálním fotbale.

Co vaše šestnáctka?
(směje se) Nemůžu si stěžovat. Zatím si vedeme nad očekávání. Jsme čtvrtí, herně to také není špatné.

Konzultujete své postřehy třeba i s trenérem A mužstva Zdenkem Frťalou?
Je to nutnost. Já, Aleš Čvančara (šéftrenér mládeže - pozn. red.) i ostatní trenéři se snažíme razit podobnou cestu. Hráči by měli mít zafixované návyky, aby se stejně chovali v U16, U19 a pak třeba i v áčku. Proto máme společné porady, vše musí být dobře propojené.

Dokážete od fotbalu vypnout?
V jednu chvíli jsem toho měl nad hlavu. Hrál jsem aktivně fotbal, dělal do toho vrcholově futsal, trénoval a pak ještě přišly akce s malým fotbalem. Člověk tím žije. Teď jsem to omezil, přesto mě fotbal provází na každém kroku.

Ve futsalové reprezentaci jste nastřádal třicet startů, máte dokonce bronz z ME v Itálii (2002) a jeden z deseti gólů v národním dresu jste vstřelil i slavné Brazílii. Vybaví se někdy tento slastný okamžik?
Ale jo. (směje se) Protože jsme prohráli 6:1. Byl to jediný náš gól. V hale bylo deset tisíc lidí, všichni na začátku zpívali brazilskou hymnu. Neskutečný zážitek. Často slýchávám, že futsal kazí hráče velkého fotbalu. Já to tak nevnímám. Když se to správně uchopí, je to v mládežnických letech vhodný doplněk na rozvoj orientace a řešení herních situací pod časoprostorovým tlakem. Hráči se nemohou schovávat, hvězdy jako např. Iniesta, Ronaldo, Neymar a další se v žákovském věku futsalu věnovali. Myslím, že jim to prospělo.

Půjde ve vašich šlépějích i dvanáctiletý syn?
Byl bych rád, aby nešel v mých šlépějích. (usmívá se) Já to všechno kombinoval. Přál bych si, aby se naplno věnoval jen velkému fotbalu. Zatím se mu daří. Je to střelec, koncák. Uvidíme, jak na sobě bude dál pracovat.

Hráčská a trenérská kariéra v kostce
Stanislav Bejda se narodil 11. února 1977. V aktivní fotbalové kariéře to dotáhl nejdále do druhé ligy, v níž nastupoval v dresu Mladé Boleslavi a vstřelil jednu branku. Největším futsalovým úspěchem je třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii 2002. Celkově odehrál za národní tým 30 zápasů, konta soupeřů zatížil deseti góly.

Momentálně je šéftrenérem dorostu v FC Hradec Králové. Jeho největší trenérské úspěchy se však zatím pojí s malým fotbalem, v němž českou reprezentaci dovedl k titulům mistrů světa (Tunisko 2017) a mistrů Evropy (Ukrajina 2018).