Votroci získali obra do obrany. Petrášek měří bez jednoho centimetru dva metry, váží metrák. Navíc je přirozeným lídrem kabiny. Jak sám v rozhovoru Deníku přiznává, očekávání bude na východě Čech obrovské, ale on se chce soustředit pouze na svoji cestu a na novou výzvu se extrémně těší.
Tomáši, v Hradci se všechno změnilo. Co říkáte na nový stadion, zázemí, hlad po fotbale? Byl jste se zde podívat už během minulého roku?
Sledoval jsem to z dálky, v zahraničí hlavně přes internet. První schůzku přímo na místě jsem absolvoval v prosinci, kdy mě pan inženýr Jukl pozval a všechno mi ukázal. Se sportovním ředitelem Jirkou Sabouem jsme měli první sezení i s prohlídkou stadionu. Poté už jsem všem říkal, že to na mě udělalo obrovský dojem. A teď mám husí kůži, když si vzpomínám, v čem jsem tady já působil dříve. Pro nás, kteří jsme to zažili, to má extra náboj a kouzlo. Je to skvělá věc pro společenství, region a Královéhradecký kraj. Prostě špičkový stadion pro celou republiku.
Před třinácti lety jste zde vybojovali dorostenecký titul. Uměl jste si představit, že bude tak dlouho trvat, než si v Hradci zahrajete ligu?
Určitě ne. Byly momenty, kdy jsem na to přestal myslet, přestala to být moje ambice. Cíl to je, když jste v dorostu a chcete se do áčka probojovat. Když to nejde poprvé, podruhé, většinou to pustíte. Život funguje tak, že když přestanete tlačit, udělá se to samo. Nemyslím, že by se mělo polevit v disciplíně, těžké práci, vůbec ne. Prostě se soustředit na svoji cestu.
Vzpomínáte na ten titul, máte ho v paměti?
Jasně. Jeden z důležitých lidí mé kariéry celkově je Luboš Prokopec. Ten mi do života dal opravdu hodně. Stejně tak i další trenéři, kteří mě v mládeži vedli. S Lubošem jsme toho však prožili nejvíc. První titul, poznal jsem s ním, co je opravdu těžká práce a můžu vám říct, že od té doby jsem nezažil něco, co by převýšilo jeho těžký dril. Když teď děláme nějaké opravdu náročné cvičení v přípravě, vždycky si na to s úsměvem vzpomenu, protože už jsem to stejné v šestnácti zažil. Luboš tomu všemu dal drajv a naučil mě i vyhrávat. Chtěl v nás probudit touhu, ve mně to zůstalo a mohl jsem to použít v další kariéře. A byl to právě on, kdo mi napsal, když viděl, že mám trable v Koreji: Tome, mám pro tebe klub. Odpovídám, jaký? FC Hradec Králové!
Chtěl jste se od toho zmiňovaného prosince vrátit do Hradce, nebo bylo ve hře i něco jiného?
Ve hře byly i jiné varianty. V zimní přestávce jsme byli velmi blízko klubu z americké MLS, bohužel všechno se točilo kolem mé smlouvy.
Můžete to vysvětlit?
Díky bohu jsem se dopracoval k takové smlouvě, která byla z finanční stránky opravdu životní, takový gamechanger. A právě pro kluby v Americe, kde jsou platové stropy, to bylo těžké, měly pod nimi už plno. Já jsem musel všechno řešit sám, nic příjemného. Doufám, že mi nikdo nebude mít za zlé, že jsem se v Koreji dlouho fotbalové trápil, nehrál jsem. Asi chápete, když máte rodinu, navíc moje kariéra je trošku specifická kvůli pozdnímu začátku. Trošku jsem si musel nadělat časy strávené ve fotbalovém suterénu, kdy se jenom přežívalo. Občas výplaty ani nebyly a já si to teď potřeboval maličko vynahradit. Do života mi to dalo komfort a zabezpečil jsem moji rodinu. Na druhou stranu to neznamená, že jsem ztratil dravost nebo chuť. Pořád jsem hladový, chci se do toho zakousnout a chci jít dál, být úspěšný.
Co bylo po fotbalové stránce v Koreji špatně, jestli se to dá říct?
Rozhodně dá. Sedm let jsem pracoval s jedním trenérem - Markem Papszunem. V České republice je známý díky úspěchu v Rakówě i kvůli tomu, že se spekulovalo o tom, že půjde k české reprezentaci. Je to fantastický kouč, můj druhý táta. Dal mi do života všechno, on ze třetiligového hráče udělal reprezentanta. Asi si dokážete představit, co pro mě ten člověk znamená. A najednou jsem se ocitl v novém systému, kde panovala úplně jiná atmosféra, kultura. Problém s komunikací, protože osmdesát procent lidí nemluvilo anglicky. Bylo to pro mě extrémně těžké a necítil jsem fotbal stejně jako rumunský trenér Dan Petrescu. On je úplně jiná trenérská škola, já si na něj hrozně dlouho zvykal. Moje vina, kdyby to bylo dneska, zkušenost už mám a budu dělat všechno, co on mi řekne, protože je můj šéf. My jsme fotbalisti, trenér je zodpovědný za všechno, dává tomu štábní kulturu, jak se říká v Čechách.
Pokračujte.
Změnil bych adaptaci, chtěl bych se rychleji přetransformovat. Po sedmi letech v nějakém systému těžké. Nicméně si myslím, že čas na adaptaci byl pro mě velmi krátký, defakto po čtyřech měsících mi řekli, že se mnou nepočítají. Pak jsem zjistil, že takhle to v Koreji funguje. Je kvóta na cizince, pět na jeden tým, tři v základu a jakmile něco nefunguje, cítí, že to není ono, snaží se vás dostat ven. Bojoval jsem s tím od listopadu, chtěl jsem se zakousnout, nesnáším prohry, ale tohle jako prohru beru. Šel jsem tam s vizí, že vyhraji asijskou Ligu mistrů, Korejskou ligu, protože Jeonbuk je největší klub z toho regionu, absolutní gigant. Takové podmínky pro trénink jsem nikdy v životě neviděl, naprostá bomba, jenže všechno je o lidech. A nám to společně bohužel nesedlo, což se ve fotbale stává.
A jaké to bylo v Jižní Koreji pro život?
Perfektní! Narodil se nám tam druhý syn, navždy už to pro mě bude speciální místo. Fantastická země, která mě hodně naučila. Za jejich krátkou historii, kdy je všichni převálcovali, museli všechno budovat od znova, udělali úžasný stát. Technický a ekonomický gigant, opravdu neuvěřitelné. S manželkou jsme si odtamtud přivezli i pár námětů pro budoucí byznys. Postupně bychom to chtěli realizovat. Teď je však u mě na prvním místě fotbal a tak to bude do konce kariéry.
Každý si vás pojí s Polskem, co mi k němu řeknete?
Udělal jsem tam kariéru. Díky Polsku jsem i teď tady a už je jenom na mně, abych ty legendy přitáhl sem. Málokdo mě tady zná, skoro nikdo mě neviděl hrát pravidelně. Je jenom na mně, abych tlak a očekávání potvrdil. Budu se snažit být sám sebou, to je jediná cesta, jak být úspěšný. Buď to lidi ocení a nebo ne, ale já věřím, že ano. Trenér ví, koho si bere. Má mě nakoukaného z Polska, kde jsme hráli podobným systémem. Můžu říct, že pan Horejš, snad ho neurazí ta nálepka, kterou řeknu, je "Papszunovitej". Zásady jsou v Polsku podobné, což se mi hrozně líbí a extrémně mě to baví.
Na co bude člověk nejvíce vzpomínat?
Na tituly. Proto se fotbal dělá. Vyhrál jsem třetí ligu, druhou ligu, potom jsme dvakrát ovládli pohár, Superpohár. Dvakrát jsme byli druzí a nakonec jsme zvedli nad hlavu pohár pro mistra Ektraklasy. Myslím si, že medailí doma pár je a už přemýšlím, kam si je jednou dám. Chtěl bych mít nějaké místečko, kam se budu vracet a strašně rád bych tam přidal nějaký úspěch s Hradcem.
S čím jste vůbec do třetí polské ligy šel, byly myšlenky i na konec kariéry?
Byl jsem na rozhraní. Měl jsem nabídku z Kostelce nad Orlicí do krajského přeboru. V Čechách jsem cítil, že čas utíká a pořád se nedokážu prosadit na požadovaný level. Já jsem vždycky chtěl být profesionální fotbalista, chtěl jsem ráno vstát, dát si perfektní snídani, jet na trénink, po tréninku si udělat regeneraci, prostě být profíkem. Na tu úroveň jsem dlouho nemohl dosáhnout, až jsem se rozhodl přijmout nabídku Rakówa do třetí polské ligy.
Byly tam už tehdy velké plány, že by se jednou mělo útočit na mistrovský titul v nejvyšší soutěži?
Překvapila mě ambiciózní vize, jasně nastavený plán, do pěti let Ekstraklasa. Pak se všechno urychlilo, my jsme sedmou sezonu udělali titul. Opravdu velká věc, napsali jsme historii. Už na nás nikdo nezapomene. Já nevím, jestli jste to zaregistroval, ale zájem polských fanoušků je obrovský. Reagují, že se vracím do Evropy a budu blízko. Píšou, že se budou jezdit dívat a že je štve, že jsem se nevrátil k nim domů, protože podle nich jsem doma u nich. Já mám ale dva domovy, Polsko je ten druhý, ale já miluju Česko a teď jsem se sem vrátil.
Co říkáte na současnou sílu hradeckého kádru?
Vidíte to sami, kluci ji ukazují v každém zápase. Jsem strašně šťastný, že jsem v kabině plné hladových mladých hráčů, kteří mají touhu něco dokázat. Cítí, že mají veškeré nástroje, aby se to povedlo. Už je pouze na nás, jak se k tomu postavíme. Od trenérského štábu máme skvělý servis, dostáváme, co profesionální fotbalista dostávat má. Jsem tady pár dní, ale kabina je výtečná, vracím se fakt domů. Jsem hrdý, že jsem zpátky a vděčný za vřelé přijetí.
Budete lídrem kabiny?
Budu sám sebou. Odmalička jsem lídrem, nevím jestli je to i postavou a tím, že jsem vždycky byl ten obránce, většinou kapitán. Určitě to v mně je, ale je tu nějaká hierarchie a já ji budu ctít. Věřím, že si to sedne a budu lídrem, ale vždycky je nejlepší, když jich je co nejvíc. Musíme posouvat jeden druhého.
Jste z Rychnovska, těšíte se, že vyrazíte mrknout třeba na krajský přebor?
Dřív to byl můj život. Mám kamarády, kteří hrají v Kostelci, v Týništi. Jezdil jsem na kole z Čestic přes les do Zdelova na fotbal. To je přesně ono, na co se těším, když program dovolí. Navíc to bude platit i obráceně. Spousta lidí mi napsala, že jsou rádi, že se vracím a že si kupují permanentku. Na klubu se musím pak zeptat, kolik jich z Rychnovska přibylo. (směje se)
Co nedělní zápas na Baníku, budete připravený?
Věřím, že ano, ale je to na trenérovi a mém pocitu. Uvidíme, je to otevřené. Není to tak, že jsem se v Koreji válel a nic jsem nedělal. Každý den jsem dřel, i když teď se samozřejmě řešily trochu jiné věci. Ukončení smlouvy, přelet, balení celého našeho života, časový posun. Bylo to náročné, ale já musím být připravený na cokoliv.
Načítám výsledky ...
Načítám tabulku ...
