Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Navlékne si dres se šestkou, žlutočerně pruhovaný. „Sršničkovskej,“ usměje se Pavlína Jílková. A s kamarádkou Petrou vyrazí na zápas. „Jsem srdcař a patriot,“ netají.

Jak jste se k fotbalu dostala?

Můj táta ho vždycky miloval. Chodil na něj, bral mě sebou. K tomu hrál nohejbal, i na něj jsem chodila s ním. Pak dal bráchu na fotbal a když nemohl, chodila jsem s ním já.

Ale to nebylo v Kratonohách, že?

Ne, bydleli jsme v Hradci, brácha hrál za Olympii. Odmalička jsem s ním chodila na tréninky, na zápasy, chytlo mě to. Když v šestnácti přestal, mě to nepustilo.

Do Kratonoh jste se přistěhovala a hned začala fandit?

Ano, v té době tady fotbal hrozně frčel. Všechny to bavilo. Hrál tady Romča Štěpánek, to byla naše hvězda, pánbůh. Hrál s láskou, bylo to znát. Ale já chodila i na starou gardu, na Jirku Čáku, Rudu Veverku… Vlastně na každej zápas.

Před pár lety se první tým vyšvihl až do divize. Nebylo to na Kratonohy moc?

To byla velká soutěž, velké haló. Natáčely se šoty na YouTube, to bylo pěkný. Ale na druhou stranu to nebylo úplně ono.

V čem?

Přišli sem hráči, kteří se skoro neznali mezi sebou. Nás neznali, svoje fanoušky. Přišlo mi, že to bylo neosobní. Předtím jsme hodně fandili, protože tady hráli naši kluci.

Klub divizi neustál a před dvěma lety začal ve čtvrté třídě. Teď je ve třetí. Není to lepší?

Řekla bych, že ano. Zase se to vyšvihlo. Báli jsme se, že se klub úplně zruší. Samozřejmě tady býval lepší fotbal, ale teď hrají kluci od nás.

Je fotbal důležitý pro vesnici?

Nejdůležitější. Skoro nic jiného se tady neděje. Potřebujeme, aby vesnice žila fotbalem, je krása, když se celá sejde na hřišti.