„Naposledy jsme spolu nastoupili v jednom dresu vloni v listopadu v Železnici,“ pamatuje si dobře Navrátil starší.

Kdy přijde další setkání dvou generací jedné rodiny ve stejném dresu, je ve hvězdách. Kalná už pro jaro sehnala na post gólmana protřelého Viliama Ulrycha, proto Navrátil senior sleduje zápasy z lavičky.

„Navíc mi bude na jaře padesát, takže tomu moc šancí nedávám,“ usmívá se.

Ale za tu dobu, kdy se spolu potkávali v jedné kabině, toho Navrátilové prožili dost. Setkali se, když se Jakub vrátil z Trutnova, kde kopal vyšší mládežnické soutěže, když se rozhodl, že pomůže svému mateřskému klubu.

Od té doby je důležitou postavou defenzivy. Stejně jako byl jeho táta - brankář.

„Díky své výšce dominuje ve vzdušných soubojích, je i poměrně rychlý, takže to je takový hasič. Co mu však chybí, tak to je nějakých deset kilo navíc,“ popisuje otec. „Co bych za to dal, kdybych mu je mohl dát,“ vtipkuje.

I když mu tedy syn při zápasech pomáhal, pánové se občas pořádně pohádali.

„Na hřišti neznáme bratra, takže občas si vjedeme do vlasů, ale domů fotbal příliš netaháme. Asi jsem na něj přísnější než na ostatní hráče, někdy je moc vztahovačný a pak podrážděný, alergický je na to, když kárám obranu, ale používám pouze jméno Jakube, to je pak schopný mě poslat i někam,“ netají táta.

Ale hned dodá: „Na to, že začínal jako tanečník a herec a k fotbalu se dostal až v mladších žácích, tak jsem rád, kam až to dotáhl.“