S trochou nadsázky řečeno, tato mladá žena je pro pardubické „kopačky“ andělem spásy. Někdy ani nemusí zasahovat, protože hráčům stačí, když ji mají za zády. Ona však sama nejlépe ví, že být placebem nestačí…
„Jako první diagnostikuji, když mají sportovci nějaké trable. Jakmile utrpí úraz, nebo se objeví jiný funkční problém. Zkrátka, pokud je něco bolí. Snažím se odhalit příčinu a udělám jim terapii. Někdy masáž, někdy cvičení. Pak je posílám k masérovi nebo lékaři,“ vysvětluje náplň své práce Lenka Konvalinová v rozhovoru pro Deník.
close
info
Zdroj: FK Pardubice
zoom_in
Fyzioterapeutka pardubických fotbalistů Lenka Konvalinová.
Kolik let se věnujete práci fyzioterapeuta?
Téměř dvacet let. Letos v září budu mít výročí (usmívá se).
Je to vaše původní profese?
Studovala jsem v Brně na Lékařské fakultě obor fyzioterapie a léčebná rehabilitace.
Hlavně ne lůžkovou rehabilitaci!
Měla jste k tomuto povolání nějaký vztah, proč jste si vybrala právě fyzio?
Tak trochu náhodně a s pomocí mamky. Chodila jsem na osmiletý gympl do Přelouče a ve druháku jsme si měli vybírat předměty, ze kterých budeme maturovat. A já jsem prosebně říkala: Mami, co mám dělat? Určitě jsem věděla, že ne matiku. S tou jsem si fakt netykala. A vykáme si stále (rozesměje se). Mamka ale má kamarádku, která dělá na pardubické univerzitě. Pozvala nás k sobě, dala nám do ruky Učitelské noviny a jel se obor po oboru. U řádku fyzioterapie jsem se zastavila a prohlásila: To by mě mohlo bavit. Od toho okamžiku jsem věděla, že ji chci dělat. Tenkrát ale tento obor nebyl tolik rozšířený a už vůbec ne populární. Navíc moje sestřenka je rehabilitační sestra, takže jsem do budoucna objevila sparingpartnera (směje se).
A proč jste volila fyzioterapii zrovna ve sportovní oblasti?
Já jsem si ji původně nevybírala, vlastně ani nemohla. V Brně byl koncept studia nastaven tak, že studenty i absolventy valili jen do nemocnic pro účely lůžkové rehabilitace. Rozhodla jsem se pro magisterské studium, ale po těch pěti letech, kdy nás nutili na lůžka, jsem nabyla dojmu, že jediné co nechci v životě dělat, je právě lůžková rehabilitace. Práci jsem našla hned, protože tenkrát byl nedostatek rehabek. Moje kolegyně měla dobrý vztah s panem doktorem Vanáčem (uznávaný pardubický chirurg), který ji zásoboval hokejisty. Jelikož už byla starší, tak hokejky na mě postupem času přelifrovala. Touto cestou jsem se tedy dostala ke sportovní fyzioterapii.
Vyšší laťku v Pardubicích jste si nastavit nemohla, nemyslíte?
To už je ale všechno retro. Tenkrát nebylo moderní mít u jakéhokoliv týmu fyzoše. Ani u extraligového v hokeji. Moje práce s hokejisty se postupem času zintenzivňovala. Nejdříve oni chodili za mnou, když jsem měla pro ně vyčleněné místo v práci. Potom jsem je dostala do péče každou středu v ordinaci pana doktora Vanáče. Následovaly moje cesty za nimi na zimák. Nenásilnou formou se naše spolupráce vyvinula na dlouhých dvanáct let.
Od hokejistů jste hned přešla k fotbalistům FK Pardubice?
Já jsem nepřecházela. Fotbalisty jsem začala dělat souběžně. Spolupráci rozjela fotbalem pochroumaná kolena trenéra Martinem Svědíkem. Pokračovala esíčkem gólmana Martina Shejbala. Svěďa mě pak ukecal, abych si nechala v týdnu jeden den, respektive dvě hodiny, pro jeho tým. Poté jsem se někdy v roce 2016 nějak s hokejisty nedohodla, protože chtěli, abych nastoupila nastálo. To jsem odmítala, protože jako máma jsem chtěla mít svůj čas pod kontrolou. Navíc jsem měla svoji praxi, své pacienty. V hokejovém klubu si pak našli fyzioterapeuta, který podepsal plný úvazek a já jsem odešla.
V tu chvíli jste si vzala natvrdo pod ochranná křídla „kopačky“?
Ne tak docela. Kluci se mi tak dlouho vypracovávali až se mi vypracovali do první ligy. Z těch dvou hodin týdně jsem se vrátila do režimu, že mě sportovci potřebují každý den včetně zápasů. To je zase fičák (smích).
Co je tedy náplní vaší práce v FK Pardubice?
Jako první diagnostikuji, když mají hráči nějaké trable. Jakmile utrpí úraz nebo se objeví jiný funkční problém. Zkrátka, pokud je něco bolí. Snažím se odhalit příčinu a udělám jim terapii. Někdy masáž, někdy cvičení. Pak je posílám k masérovi nebo lékaři.
Hašek potřeboval odborný výklad
Stává se, že si na bolest vzpomene více hráčů najednou? Jak v tom případě postupujete?
To oni si ani nemusí vzpomenout. Někdy se ta zranění prostě vyvalí. Když se mi nahrnou do místnosti, tak sedí a čekají, až na ně přijde řada. Prostě jako u doktora (úsměv).
Neříkejte, že starší nemají přednost?
Nemají, beru tak, jak kdo přijde. Na druhou stranu mlaďáci mají sami od sebe úctu ke starším, takže je pouští. Takový Pavel Černý prakticky nečeká. Ale u hokejek to bylo pravidlem. Nejstarší měli přednost. Vzpomínám si na mistrovskou sezonu, kterou Pardubicím udělal Dominik Hašek. On šel vždy první, po něm Petr Sýkora a pak možná někdo další.
V pověstné sezoně 2009/2010 se rozjela v Pardubicích Haškománie. Jak na toto období vzpomínáte?
Hašan je jako osobnost neuvěřitelný. S mlaďáky jsem měla dobrý vztah a oni si ze začátku stěžovali ve smyslu: Pořád jen Hašek. Hašek, abyste se všichni z něho nezbláznili. Za čtrnáct dní jsem od nich slyšela: Hašane pojď, my tě pustíme. Div mu neometávali lehátko. Dokázal je všechny zbláznit. Titul byl jednoznačně jeho zásluhou. Spoluhráči ho hrozně uctívali a nedivím se jim. Nikdy nic nevynechal, přidával si, nenáviděl totiž prohry.
Na pátém pardubickém titulu máte zásluhu i vy, když jste pomohla Dominátorovi vykřesat se z problémů s úpony stehenního svalu…
(směje se) Je pravda, že preciznějšího klienta než Hašana jsem v životě neměla. Pamatuji si na jeho úponové bolesti sedacích hrbolů. Chtěl po mně a to i latinsky, abych mu popsala každé vlákno. Každou souvislost, každé řetězení. Musela jsem mu vysvětlit celou anatomii a proces toho, proč to dělám a jak to dělám. Až potom mu to povolilo. Potřeboval asi odborný výklad. Na druhou stranu jsem s tím neměla žádný problém, protože já lidem všechno vysvětluji. Tak, aby pochopili, že to má smysl. Hašek to ale doslova vyžadoval.
Ve fotbalových Pardubicích se to hemží mladými kluky. Připadáte si v kolektivu jako kamarádka nebo snad mladší mamka?
Jednoznačně kámoška. Tedy doufám. Alespoň si tak připadám (rozesměje se).
S hráči trávíte hodně času o samotě. Patrně při výkonu vaší práce navzájem nemlčíte? Jste pro ně i vrbou?
Rozhodně nemlčíme. Dokážu rozmluvit i Davida Hufa (smích). Myslím si, že mi řeknou spoustu věcí. Ať už z fotbalového či soukromého života. Nebavíme se o taktických věcech, ale spíše mi sdělují pocity, které se trenérům neříkají.
Vyslechnete si je a radíte jim? Zastáváte roli nepsaného týmového psychologa?
Mám za to, že ano. Koneckonců jsme měli psychologii na vysoké škole.
Jsem pro ně takobé placebo
Kdo je nejupovídanější?
(zamyslí se) Míša Hlavatý. Spolu probíráme a propíráme spoustu věcí. Tomáš Vlček je také výborný na pokec. Teď jak mají miminko, tak to téma je velké.
Kdo je největší tvrďák, který by vám nejraději slezl ze stolu?
Dominik Kostka. Nedávno utrpěl na Bohemce zlomeninu podočnicového oblouku, spánkové kosti a dalších dvou. Tak jsem mu v poločase zakázala hrát a vyhnala ho do nemocnice. Deset minut mi nadával, proč to nemohlo být až po zápase. Když se vracel z nemocnice, tak mi volal a říkal: Leni, já musím skončit s fotbalem, mám to v obličeji strašně polámané… Uklidňovala jsem ho, že nemusí. Ten kluk má ale hodně posunutý práh bolesti.
Kdo je naopak největší primadona a bolestínek?
Jmenovat nemůžu (mrkne). Ale někdo by se našel. Nemůžete zranění zlehčovat. Všechno se bere vážně. Takže to i já beru s plnou vážností. V tom je také kus psychologie. Ke každému přistupovat individuálně.
Fyzioterapeut musí být při zápase trochu kouzelník. Jaký máte recept dát v průběhu zápasu zraněného hned do kupy?
Myslím si, že důvěru. Člověk klukům párkrát pomůže od bolesti na lehátku a získá si je. Moje profesní motto zní: První dotyk je nejdůležitější. Kluci mi dost věří, protože mě mají za zády. Jsem pro ně takové placebo. Nic neudělám a oni vyskočí jako zajíc. Stačí je ukonejšit, že to bude dobré. Na druhou stranu oni sami strašně chtějí pokračovat ve hře. Kolikrát tam jsem fakt na zákrok zbytečná, ale důležitá je ta psychologie.
Vnímáte někdy tlak od trenérů ve smyslu: Léňo, postav ho na nohy, ten musí hrát?
Vnímám a upřímně se jim v průběhu vypjatého zápasu nedivím. Jenže psychologie je sice mocná, ale fyzickou stránku nezachrání vždycky.
Léčila jste nějaké další známé sportovce?
Roky jsem se pomáhala starat o Ondru Klymčiwa. Hlavně po té jeho hrůzostrašné nehodě na Dakaru jsme ho dávala do kupy po fyzické i psychické stránce. I když u něj je ta psychika je dost těžká. Dále mi prošli rukama plochodrážník Hynek Štichauer, atletka Lada Vondrová nebo tenista Daniel Siniakov. Spolupracuji s kondičním trenérem Ivanem Svědíkem, který mi sportovce přihrává.
