Již řadu let je pro mě les místem, kam si chodím odpočinout od městského ruchu a pracovních starostí. Dlouho jsem tam chodila jen na procházky, přírodu pouze pozorovat, ale pak mi kolega fotograf propůjčil jeden ze svých fotoaparátů a návštěvy lesa dostaly zcela nový rozměr.
Tímto mi byl na dlouho předurčen směr, kterým od té chvíle šly mé kroky, myšlenky, a také několik výplat. Potěšení z toho, dokázat zachytit obyvatele lesa, les samotný, nebo třeba jen pavučinu, trs trávy s kapkami rosy, anebo podzimní listí se stalo tím, co mě skutečně naplňuje. Nejdůležitější se pro mě stala ta chvíle, kdy vkročím do lesa, v rukou fotoaparát a od té chvíle už je to jen na mně. Na tom, jak dobře znám zvyky lesní zvěře, na tom, jak tiše se dokážu pohybovat, na tom, jestli ve chvíli, kdy na mě náhle překvapeně kouká malé srnče, dokážu opatrně zdvihnout fotoaparát, zaostřit a zachytit neopakovatelný půvab té chvíle. Jsem to jen já a les.
Dokonce i ve dnech, kdy si z toulek přináším jen fotku sýkorky, nebo oblak, co se odrážejí v rybníce, odcházím z lesa plná sil, obohacena o nové zážitky a zkušenosti a zase o jednu či dvě vědomosti moudřejší.
Les neumí brát, naopak, dokáže toho hodně dát. Mně dal zálibu, díky které se na svět dívám pozornýma očima fotografky, zálibu, která mě přiměla hledat okolo sebe krásu- a také ji nacházet. Příště, až do nějakého lesa vstoupíte, zkuste se ztišit, doopravdy rozhlédnout okolo a naslouchat. Ukrývá toho víc, než myslíte.
Iveta Vystrčilová, Královéhradecko
