"Chtěla jsem ochránit zdraví naší rodiny. Náš sedmiletý syn Ondřej trpí autismem ve stádiu čtvrtého stupně. První roušku jsem tedy v ruce ušila svému manželovi, a to velmi brzy poté, co se objevila první zpráva o šíření koronaviru u nás. Tehdy byl můj muž v prodejně potravin jediným, kdo roušku měl. Lidé ho vnímali jako nemocného, ačkoli on byl zdráv a svou rouškou chránil nejen sebe, ale především právě ostatní. Tak jsme si řekli, že se musíme pokusit, tento fakt a skutečnost, že roušky k sehnání nejsou, v našem městě změnit. Můj manžel David mně byl i tentokrát tou největší oporou," svěřila se v rozhovoru.

Co tedy následovalo?
Chtěli jsme ochránit zdraví kosteleckých spoluobčanů. V první fázi jsme dodali roušky kostelecké městské policii, hasičům, prodavačům, zaměstnancům lékáren a čerpacích stanic. Já sama šicí stroj nemám. Šila jsem roušky ručně. Pak se připojily úžasné dámy, paní Daniela Dragounová s maminkou, a také Klára Kaplanová s maminkou. Ony mají doma šicí stroje. Díky jejich solidaritě a laskavosti jsme společnými silami mohly počty dodání roušek navyšovat.

Dnes je 25. března. Kolik lidí už nosí roušky od Vás?
Zatím jsme ušili tisíc tři sta kusů. Osmdesát jsme jich poslali vězeňské službě do Vazební věznice Hradec Králové. Dvě stě třicet kusů jsme doručili Domu s pečovatelskou službou, dvě stě padesát zaměstnancům Feroda, kde jsem dříve pracovala, zbytek jsme doručili na městský úřad pro obyvatele města. Já nyní vyvářím a žehlím látky, kolegyně šijí, střídáme se ve stříhání, navlékání a rozvážení lidem. Ale bez všech vzácných lidí, kteří mně pomohli a pomáhají, bych svoje představy o pomoci spoluobčanům v našem městě nemohla naplnit. Moc mě překvapilo, jak se lidé pro dobro dokáží semknout. Přišla jsem s myšlenkou a mnozí mně začali pomáhat ze všech sil. Jeden oslovil druhého. Bez nich bych to nezvládla. Moc mě to překvapilo, jak se kostelečtí pro dobro dokáží semknout.

Váš syn vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči. Přesto pomáháte druhým. Všimla jsem si, že na svém FB profilu máte fotografií s rámečkem Ježíškovo vnouče, což je projekt Českého rozhlasu, jehož prostřednictvím mohou lidé splnit přání opuštěným a nemocným seniorům. Nepomáháte tedy poprvé…
Pocházím z vesnice Brázdim u Prahy, kde jsem žila do svých osmnácti let. Vyrostla jsem v místě, kde lidé drželi při sobě. Jako Ježíškovo vnouče jsem se tehdy rozhodla splnit přání opuštěnému pánovi. Byl hospitalizovaný v nemocnici již jako ležící pacient senior. Přál si bačkory a šampón. Jeli jsme za ním celá rodina, navíc jsme mu přivezli ještě župan, netušíc, jak vážný jeho stav je. Možná to byly jeho poslední Vánoce. Setkání bylo velmi silným a emotivním okamžikem.

Na ochraně zdraví a bezpečnosti kosteleckých občanů se podílí i další dobrovolníci. Dvě stě sedmdesát kusů roušek poslala kosteleckým občanům Toniova zámecká kavárna a restaurace, roušky jim ušila paní Hana Kinská. Na tři sta roušek k dnešnímu dni ušila Barbora Tupcová s maminkou Hanou, které aktuálně šijí další velkou várku pro Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Roušky šije také paní Zuzana Kschwendová, ředitelka MŠ Mánesova Petra Zakouřilová, Šárka Slezáková a Renáta Jaurová, zaměstnankyně Městského úřadu Kostelec nad Orlicí, zaměstnankyně a klienti Pobytové střediska i zaměstnanci RTIC Kostelec nad Orlicí a mnoho dalších jednotlivců. Obchodní akademie T. G. Masaryka zapojila své studenty k celorepublikovému projektu Tiskne celé Česko a dle slov ředitele školy Václava Pavelky momentálně připravuje tisk ochranných štítů na školní 3D tiskárně.

Vedení města Kostelec nad Orlicí v čele se starostou Františkem Kinským ze srdce děkuje všem jmenovaným i nejmenovaným lidem za pomoc a ochranu zdraví našich spoluobčanů.oc a ochranu zdraví našich spoluobčanů.

Jana Dioszegi