Říká se, že člověk se nejvíce naučí cestováním a něco na tom nejspíš bude. Už z toho důvodu si vážím, že každý, kdo má zájem o výměnný pobyt, dostane na naší škole minimálně jednou za rok příležitost vycestovat. Já jsem letos byla s Obchodní akademií T.G. Masaryka v italském městě Busto Arsizio, a přesto, že to nebyla moje první návštěva tohohle malého městečka blízko známého Milána, byla to pro mě obrovská zkušenost.
Ale pěkně popořádku. Dřív, než jsme do Itálie odletěli my, navštívili nás naši přátelé tady v Čechách. Hned první den jsme je provedli po Praze, ze které byli skutečně nadšení. A to překvapivě ne jenom kvůli pivu, které tu je levnější než voda. Kromě nízkých cen – řekněme, že nám v centru Prahy už tak nízké nepřišly, vzhledem k tomu, že jsme platili i za ně – je nadchla i architektura, která je podle jejich názoru pestřejší než ta italská. Což nás upřímně potěšilo, vzhledem k tomu, kolik italských památek obdivujeme včetně Kolosea nebo šikmé věže v Pise.
Následující týden, který Italové strávili v našich domácnostech, byl plný výletů a zábavy. Se školou jsme jeli do Litomyšle, z vlastní iniciativy je vzala většina z nás na bowling, neošidili jsme je o „opravdovou italskou“ pizzu z Kostelce a samozřejmě je krmili i českými jídly, aby chvíli měli změnu od svých těstovin, které jedí skutečně pořád, jak se později ukázalo.
Italové se projevili přesně jako Italové, o kterých slýcháme. Hlasití, ať už jsou na veřejnosti nebo ne. Křičí jeden na druhého a přes sebe, jako důchodci, co si zapomněli naslouchátka. Nic je nerozhodí z jejich pohodového módu, nic je nedonutí chodit rychleji než krokem unavené želvy. Jediné, co dělají rychle, je pití kafe, snad proto, že si dávají kávu pouze o velikosti polívkové lžíce. To, aby se aspoň na chvíli probrali, protože jakmile mají možnost, jdou spát. Všechny tyhle jejich vlastnosti nám připadaly otravné a byly nám přítěží, měla jsem ale možnost být jedním ze tří studentů, kteří v Itálii chodili na praxi a strávili tam tři týdny. První týden jsme se školou cestovali, podívali se do Verony, města Romea a Julie, byli u jezera, pracovali na různých projektech. A další dva týdny, jsme žili v rodinách a denně chodili do práce.
Zjistili jsme, že Italové mají nejen úžasný smysl pro humor, ale také jsou velice ochotní a milí. Nikdy jim nic nedělá problém, to, že nikam nespěchají, je vlastně stále udržuje v jakési pohodě. Neumí sice moc dobře anglicky, ale ani to je nedostane do stresu, řeč těla a mimika jsou prý všude stejné. Pobyt v Itálii nám ukázal, že ať už jedete kamkoliv, třeba i do evropské země, která má tak moc podobnou kulturu, najdou se detaily, na které je velmi těžké si zvyknout. Ze spousty těchto detailů bychom se ale mohli učit. Vyjít ze svých stereotypů a popřemýšlet, kolik svých zvyků bychom měli změnit.
Výměnný pobyt v Itálii byl pro nás velmi zábavný, užitečný, a hlavně spousta z nás našla nové přátele na celý život.