„S mým hledáním hub se to má asi tak. Nejdříve okraj lesa, pomalu metr po metru, neb většina lidí si myslí, že tam nerostou nebo jsou už vysbírané. I po stejně znalých jako já, mám vždy čtvrt koše. Pak zaostřím oči na vše hnědé, žluté a jim podobné barvy do půlkruhu ve vzdálenosti do cca deseti metrů a vyrážím dál. (Pravda, někdy je to i šiška či list, k nimž se s radostí rozběhnu a třeba při tom někde pravou houbu přehlédnu.) Po ujití několika kroků se vždy zastavím tak, abych byl trochu nad předešlým terénem a sklopím zrak do vzdálenosti metru a pomalu se otáčím kolem osy, zda jsem něco nepřehlédnul. Nu, v tomto případě jsem zůstal stát na jedné noze a po zralé a hlavně rychlé úvaze jsem na té stojící raději uskočil co nejdál vzad. Jít původně o dva kroky víc vlevo, tak jsem ji měl v nohavici. Takhle jsem si ji mohl krásně vyfotit. Samozřejmě v uctivé vzdálenosti a zezadu. Postavit se přímo před ni, jsem si opravdu netroufnul,“ vylíčil svůj zážitek Ota Schnepp.

Naplnit košíky houbami se v minulých dnech se podařilo i čtenáři Davidovi. Tne vyrazil společně s manželkou a fenkou jezevčíka Lailou do lese v Ludvíkovicích na Děčínsku. Mezi houbařskými úlovky nechyběl hřib, který měl skoro 850 gramů. „Nejvíce hub jsme našli, když jsme bloudili po lese. Všechny velké houby šly na sušení, dokonce jsme museli koupit sušičku na ovoce. Houby byly totiž doma všude,“ usmál se David. Části hub si udělali smaženici a část skončila v nálevu. „Smaženici preferujeme vyloženě z tvrdých menších hub a klouzků. A malinké zavařujeme v sladkokyselém nálevu. Něco málo jde do mrazáku na smaženici v zimě. Řízky už druhým rokem nevedeme, jelikož jsme se jimi těžce přejedli,“ dodal.

Své houbařské úlovky posílejte na rychnovsky@denik.cz. Rádi je otiskneme. Děkujeme.