Jak se vlastně stalo, že se kus Ruska (potažmo dnes už tak trochu Česka) ocitlo uprostřed zemí „nepřátelské“ Evropské unie a NATO? Vše má samozřejmě historické okolnosti.

Jak uvádí internetová encyklopedie cs.wikipedia.org, původně Kaliningradskou oblast obývaly kmeny starých Prusů. Na konci 13. století byla dobyta Řádem německých rytířů, kteří zde v roce 1255 založili na počest českého krále Přemysla Otakara II. město. Česky je to Královec, německy Königsberg a rusky Kaliningrad.

Následně území patřilo Prusku, Německu a dokonce i Litvě. Po II. světové válce pak přímořská oblast na základě dohody mezi Churchillem a Stalinem připadla Sovětského svazu. Vesměs tak muselo odejít tehdejší německé obyvatelstvo, které nahradili Rusové. Když se pak rozpadl Sovětský svaz, osamostatněná Litva a Lotyšsko „přehradily“ pozemskou cestu mezi Kaliningradem a zbytkem ruské federace.

„Jsme jako Američané“

„Lidé se tu vždy trochu přirovnávali k Američanům. Protože všechny naše rodiny sem přišly z různých míst po celém Sovětském svazu, stejně jako přišli lidé do Ameriky skoro z celého světa,“ uvedl pro web theguardian.com novinář Oleg Kashin, který se v Kaliningradu narodil.

Jak ještě letos v únoru připomenula webová verze listu The Guardian, Kaliningrad získává velkou část potravin od svých sousedů z EU, ale pokud jde o průmyslové komodity, region je nadále silně závislý na zbytku Ruska. Až do eskalace válečného konfliktu se přes Litvu přepravily každý rok miliony tun ropy, koksu a uhlí. To obnášelo asi 100 ruských tranzitních vlaků každý měsíc.

V hlavním městě Kaliningradu žije asi půl milionu lidí. Své ruské jméno dostalo podle sovětského politika Michaila Ivanoviče Kalinina. Až do letošního vypuknutí války šlo o poměrně zajímavý a bezpečný turistický cíl.

„Působí jako předsunutá základna SSSR. Ale navzdory obrovským blokům stalinistických budov a sovětských památníků je město příjemné, zjemněné zelenými parky, výjimečnými muzei i okouzlujícími historickými čtvrtěmi a svými typickými městskými branami. Orientace v Kaliningradu je snadná. Funguje tu veřejná doprava a místní lidé jsou vstřícní,“ popsal cestovatelský web lonelyplanet.com.

Skvělá muzea i historické budovy

Web jako hlavní lákadla vyzdvihl muzeum věnované oceánu, mezi jehož hlavní exponáty patří bývalá vědecká expediční loď Víťaz a ponorka B-413 pro 300-členou posádku. Dále je tu například muzeum jantaru i muzeum umění. Navštívit lze i bunkr posledního německého velitele města Otto Lasche, který se zde ukrýval před Sověty. Z památek lze jmenovat například Kaliningradskou katedrálu nebo Friedlanskou bránu.

Cestovatelský web kayak.com zase vyzdvihl místní zoo. „Jako hlavní rodinná atrakce města je naprostou rozkoší. Existuje již od roku 1896 a specializuje se na péči o velké kočky, i když zde nechybí další charismatická zvířata. A to od medvědů a hrochy až po tapíry a pelikány. Součástí je také arboretum, kde roste strom ginkgo biloba. To lze mimo východní Asii považovat za velkou vzácnost,“ napsal kayak.com.

Město Immanuela Kanta není baštou liberálních hodnot

Město se z jisté části nese i v duchu Immanuela Kanta. Německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z velkých představitelů osvícenství, se zde v roce 1724 narodil a o 80 let později i zemřel.

Jak již před lety informoval Marc Bennets z The Guardian, místní lidé měli relativně blízko k zemím EU a západnímu zboží, kdy směle jezdili nakupovat do Polska či Litvy. Asi 70 procent z obyvatel Kaliningradu má pas, zatímco ve zbylé části Ruska jde asi jen o 30 procent.

„To však neznamená, že by byl Kaliningrad baštou liberálních hodnot. V kompaktním centru města, takovém mišmaši sovětských bytů, náměstí a moderních nákupních center, není neobvyklé vidět lidi v tričkách s vyobrazením ruských jaderných střel Iskander, které Kreml v Kaliningradu rozmístil v roce 2018,“ podotkl Bennets.