Kliknutím zvětšíteNa úvod našeho putování se musíme přepravit do 22 kilometrů vzdálených Abertam, kde se pak vydáme po "Horské naučné stezce Hřebečná", dlouhé necelé 4 kilometry a s převýšením 200 metrů. Tu připravilo město Abertamy ve spolupráci RNDr. Michalem Urbanem pod společností JP Engineering, s.r.o. Ing. Jana Palase. O fotografie se postaraly Marek Dibelka a Stanislav Níč.
Vyrážíme. Hned na začátku projíždíme kolem známého přebuzkého objektu "Stará pošta", která získává novou střechu (řekneme si příště). Dobrá nálada nás ale brzy přejde. Hned při prvním stoupáním klikatou silnicí se musíme proplétat velkými skupinami turistů. Tak takhle vypadá ta invaze návštěvníků do Krušných hor, invaze o které se stále častěji debatuje na sociálních sítích?
Po 150 metrech musíme poprvé zastavit, po pravé straně jede skupina cyklistů, po levé proti nám také, k tomu pěší skupina. O několik set metrů dál před Saursackem, tou v současnosti velmi slavnou bývalou nacistickou továrnou, kde se musela kvůli vzrůstajícímu počtu návštěvníků natáhnout páska s upozorněním na zákaz vstupu, je narváno auty. Oblíbený seriál Rapl, který veřejnost ponukl toto místo, a také covid, si tady vybírají krutě svoji daň.
Změna plánu
Turisty na kolech i pěšími se prodíráme dál až do Jelení, tady měníme původní plán s návštěvou vzpomínkového místa na původní obyvatele, vystupovat z auta nebudeme. Turisti nalevo, napravo, vzadu, vepředu. Pěší, na kolech, elektrické koloběžky. Návštěvníci jsou podle výrazech na tvářích evidentně spokojeni, možná v kontrastu s jejimi bydlišti se tady cítí liduprázdně.
Jedeme dál. Hlavně nikoho nepřejet. Před výjezdem z Jelení ještě dostaneme dostaneme optickou ránu v podobě obřích lodních kontejnerů naházených na sebe a sloužících zřejmě jako sklad. Kontrast s okolní krajinou je příliš velký. Mein Gott.
Cesta až do Nových Hamrů řádně prověří - tedy přesněji zhuntuje, tlumiče na vašem autě. Ale jsme na horách, v opuštěním kraji, tedy kdysi opuštěném. Novou asfaltku si užijete z Nových Hamrů až do Abertam, celkem asi 12 kilometrů. Ale opatrně, horské silničky zapadají do charakterů krajiny, jsou tak v poklidu na jedno auto, nejsme na dálnici.
Projíždíme Horní Blatnou, rodištěm "Fausta" Krušných Hor pátera Adalberta Hahna (příště). Musíme znovu zastavit, tentokrát však o své vlastní vůli. Stará hrázděnka, která se za pomoci Karlovarského kraje opravuje, má totiž otevřeno. To znamená obchod s řadou zajímavých starožitností.
Německému staršímu páru se zdá cena za set starobylých skleniček moc. "Fünfzig euro?" "Ten je z Hřebečné, dali ho sem Pražáci co si tam koupili chalupu," vysvětluje majitel při mé otázce na cenu za obraz s horskou tématikou. Okukuju další věci, ale musíme dál.
Konečně jsme v Abertamech. K mému údivu nás míjí vůz policie. Německé policie. To by tady nebylo až tak zvláštní, jsme pár kilometrů od hranic, ale přeci jen trabant z časů DDR s modrými houkačkami budí oprávněně pozornost.
Včas odbočit
Vracím se do normálu. Přejedeme "rukavičkářské" Abertamy, dál směrem na Boží Dar. Asi 200 metrů za posledním domem hlídejte po levé straně trojici cedulí, a pokud bude místo, můžete tady i zaparkovat. Tady naše stezka začíná. Tak pojďme s námi. Za cedulemi po cestě přímo vzhůru.
Po půl kilometru jsme na první zastávce. Kus louky s dřevěným ohradníkem. U bývalého koupaliště. To bylo otevřeno v roce 1931. A protože voda z horského potůčku byla, přeci jen jsme v 830 metrech, i v létě velmi studená, byla předehřívaná ve dvou nádržích. Převlékárna, lehátka, slunečníky, restaurace. Tak to tady vypadalo. V roce 1942 byl konec. Chvíli stojím a civím před sebe, jako vážně tady? Pokouším si vybavit jak to mohlo vypadat.
Radši jdeme dál. Po pravé straně mineme bílý domek s cedulí na kůlně "Prodejna novin a časopisů". Pokud máte dojem, že vám chybí něco ke čtení, tak stejně prosím neklepat. Je to "fake". Pomalu ale zbystřete. Po několika desítkách metrů uvidíte na levé straně křížek s Kristem, a pokud si nechcete zajít, jako například já, musíte zatočit ve správný moment vpravo.
K dispozici máte rovnou tři varianty. Tak prosím zkuste trefit tu horní, tu správnou. Přesněji tedy tu, za betonovou skruží, u bříz. Pokud se povedlo, minete za chvíli po levé straně chátrající dům se spadlou částí a pokračujete po rovině a pěkně vysečené luční cestě až před penzion Pohoda, kolem něj se dáte nahoru.
Tady naleznete další info tabuli "Horská naučná stezka Hřebečná". Ta připomíná slavnou minulost zimních sportů v celém okolí. V Abertamech se pořádaly první zimní závody již v roce 1910, lyžovalo se, sáňkovalo a také skákalo na lyžích. Skokanské můstky byly na Hřebečné a v Perninku.
Najdeme zde také jedno neotřelé upozornění. Naše stezka totiž mine místní malé hornické muzeum, k tomu se dostaneme po vynoření na hlavní silnici a tady se musíte vrátit o několik desítek metrů zpět vlevo. Hornický vozík s pozdravem "Zdař Bůh" nepřehlédnete, u vchodu do starého stylového domu na vás bude koukat tradiční krušnohorská figurka "Louskáčka" (dovnitř se podíváme příště).
Trest vládce hor
Ale zpět na naší stezku. Pokud si za popelnicemi vlevo náhodou všimnete dalšího informačního panelu, tak se můžete seznámit s historií obce Hřebečná, včetně prohlídky poutavých fotografií. Kolem zachovalých starých stavení pokračuji dále. A pokud před bývalou školou, která se rýsuje před vámi, odbočíte doleva na cestu s označením "Průjezd zakázán", váš výšlap si zkrátíte a půjdete příjemnou alejí.
Pokud ne, ani cesta rovně po asfaltce není úplně k zahození. Minete další domy, včetně nových roubenek ještě vonící dřevem, s rybinovými spoji, která pěkně zapadají do horského charakteru obce. Mě nové dřevostavby nenechávají na pokoji do té míry, že musím blíž, no vlastně až k nim, do "zakázaného pásma".
Jenže pán Krušných hor, snad bájný Rudovřes, nebo Rübezahl (ne, ne, na Mikšíčkovu Marcebilu zapomeňte) rychle trestá mojí troufalost a o plech si rozříznu ruku (kéž by to takhle rychle fungovalo u všech). S kamerou ve zkrvavené ruce vypadám spíše jako režisér hororu než turistický průvodce.
Aby byla scéna dokonalá mine mě dvojice německých důchodců na kolech rychlostí profíků z Tour de France. Jedou do kopce! Ztratil jsem z toho dvojitého škrábnutí snad moc krve? Blouzním? Ne, vše je v pořádku. Elektrokola!
Po 500 metrech dojdete k dobře označené odbočce doleva a tady po asi 400 metrech stoupání po šterkové cestě (pohlídejte své psí miláčky i vlastní myšlenky na pohyb na cizím pozemku, z důvodu výskytu vlků zde hlídají volně puštěná stáda ovcí pastevečtí psi) se ocitnete před dřevěnou budovou, vchodu do zpřístupněné štoly Kryštof dolu Mauricius. Nejslavnější cínový důl Krušných Hor byl otevřen už v roce 1545 a těžilo se zde do roku 1944.
V podzemí s netopýry
Musím dolů. Do dolu. Fasuju nepromokavý plášť kvůli kapající vodě, helmu se svítilnou, gumovky. A jdeme. Po drátěném schodišti, pod kterými vidíte jezírko, desítky metrů pod vámi.
V úzkých štolách se pohybujeme po prknech, někde procházíme loužemi (co by za to děti daly), občas jsem rád za helmu na hlavě, ostatně evidentně i ostatní, poměrně pravidelně se ozývá rána helmy o stěnu. Parta starších chlápků srší vtipy, ha, ha, ha. Ale všichni se smějí. A muž přidává. Nakonec začne ten "nejvtipnější" výt. Navozuje zřejmě atmosféru strachu.
Voda která tady kape podle starých pověstí omlazuje, to vyburcuje jeden pár spolunávštěvníků, ke slovní přestřelce. "Hele, stoupni si tam miláčku." "Jak si to myslel jako?". Zbytek podzemní "výpravy" se hádkou do konce prohlídky baví. "Teď zhasneme, ať si přiblížíme, jaké tady měli horníci podmínky ve středověku", hlásí průvodkyně. Nevidím nic. Vůbec nic.
Po rozsvícení prolétne netopýr. V dole se jich "zdržuje" několik stovek, a jsou příčinou toho, že se důl již tento týden znovu zavírá, a v tomto režimu zůstane až do jara, tak aby měli "létající myši" klid na zimování. Největší netopýří populace v západních Čechách. Hornické řemeslo bylo tvrdou řeholí. "Děti tady pracovaly od té doby co unesly tradiční hornické nářadí a symbol do dnešních dnů, mlátek a želízko."
Dost historie. Jsme zpět ve zdraví na povrchu zemském. Vycházím před budovu a pokračuju dál nahoru, po cestě. Převýšení roste. Ale příjemná cesta. Pokud se budet kochat krajinou, především za vámi, tak pozor na občasné tradiční horské kameny pod nohami.
Dědictví hřebce
Přímo proti mně se vynořuje zastavení číslo 7, Schneppova pinka, obrovská propadlina po těžbě, která zde skončila už v 18. století. Vstup do bezprostřední blízkosti je zakázán a ohraničen ocelovým lanem. Přes stromy prosvítá monstróznost jámy, a naše doporučení je, opravdu se tady nevydávat na lov fotografií. Vlevo se můžete vydat k oblíbenému občerstvení Červená jáma (příště).
My se vydáme vpravo. Po louce kolem ohradníků. Po padesáti metrech jsme u štoly Bílá holubice s pamětním a poutním místem, které vás donutí k zamyšlení. Hřebečná - původně Hengstererben. Tedy v překladu doslova "dědictví hřebce". Podle pověsti to byl právě on, kdo zde vyhrábl svým kopytem ze země první cínovou rudu.
Uprostřed luk jdeme dál, cestu lemují vysoké dřevěné tyče, ty nás informují o tom, že jsme na Krušnohorské lyžařské magistrále. Pokud se rozhlédnete, vpravo uvidíte v dáli vrchol Klínovce, mineme info stojan s aplikací Živé hory, kde si můžete projít jaká řemesla se provozovala v minulosti na Hřebečné.
Pozor na hady
Pomalu přicházíme k bistru "Zastávka maringotka Hřebečná" s občerstvením a posezením, a nabíječkou pro elektrokola. Klidnou atmosféru narušuje větší skupina turistů a hlasitá hudba. Ve výšce nad scénou "něco" zakráká, možná to byl pozdrav pro "kolegu" krkavce Krabata, který přebývá v kleci proti bistru. Zatočíme vlevo, čeká nás poslední půl kilometr.
Tři sta metrů po asfaltce k další odbočce. Vpravo dvoupatrový cihlový zchátralý objekt. Vlevo uvidíte další info tabuli, kde si připomenete "Bydlení na Hřebečné", jak se v tomto tvrdém kraji žilo kdysi. Pěkný výhled a rozvaliny kamenů kousek před vámi vás vybídnou k posezení a krátkému rozjímání, ale pozor na hady. I tihle obyvatelé Krušných hor se rádi hřejí na slunci.
Po dalších dvě stě metrech jsme v cíli. V bývalém Lomu Hřebečná. 1030 metrů nad mořem, ušli jsme 3,8 kilometrů. Tady se těžilo až do roku 1960, drcené kamenivo se používalo na cesty v širokém okolí.
Na hromadě nasbírané odpadky, dvě pneumatiky, starý hrnec, nedopitá flaška alkoholu. Za celou cestu je to naštěstí jediný nepořádek, který vidíme, navíc hezky již po zásahu uklízečů. Teď už to jen odvést.
Po cestě zpět se pomalu stmívá, Krušné hory pomalu osiřely, vládu za chvíli převezme naplno příroda. Za dvacet zpátečních kilometrů na Přebuz již potkáváme pouze několik aut v lesích zapomenutých turistů, na silnici nás mine jeden skútr, jedno kolo a posádka auta s německou poznávací značkou.
Do mysli se vkrádá myšlenka, jak by to tady vypadalo dnes, kdyby Němci po válce Krušné hory neopustili…
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
