Ze sto let starých vzpomínek na Velkou válku

Vzpomíná v nich na Velkou válku, jak se tehdy prvnímu celosvětovému válečnému konfliktu říkalo.

Josef Beran byl velký vlastenec a nepřítel Rakousko-uherské monarchie, čemuž odpovídají i jeho vzpomínky. Úvodem několik citací z jeho pamětní knihy o příčinách vzniku I. světové války.

Dva zločinci

„Celý svět přál si mír – lid byl si vědom následků válek minulých, ale žel, že o válce národů celé Europy rozhodovali dva zločinci – Habsburg Franc Joseph , hohencolernský Vilém II. a smečka rakouských a pruských Němců.

Němci od věků dávných chovají k nám Čechům a celému Slovanstvu nezkrotnou zášť a nenávist, která v době naší vystupňovala do takové míry, že chtěli nás vyhubit násilím.

Připojím jeden malý obrázek o lásce a snášenlivosti Němců k nám: v letech 1903 – 1906 jednalo se o otevření české školy, ještě před sto léty české, v Rokytnici sousední. Za tím účelem konal jsem tam s JUDr. Jindřichem Štemberkou, advokátem z Rychnova, cestu.

Připravujíce se vstoupiti do povozu, byli jsme pojednou obklopeni 10ti – 15ti výrostky, kteří počali křičeti a řváti a holemi nad našimi hlavami mávati, hroziti – div, že rány již nedopadaly. V kritickém okamžiku sedli jsme rychle do povozu, kočí práskl a my jistě nerovnému boji unikli. Na zřízené škole 1906 vytloukali okna, mazávali hnojem, výkaly a barvivy. Ještě prudší útok podnikli Němci na nás o schůzi Národní jednoty severočeské v Orličkách u Jablonného. Schůzi byl jsem tehdy přítomen já i JUDr. Štemberka. Nechybělo mnoho a bylo by došlo ku střelbě z revolveru.

Tento útok na nás podnikli Němci z Lanškrouna, kteří schválně rušit naši schůzi do Orliček přijeli. Tak počínali si Němci u nás, v okolí, jinde daleko hůře.

A jako my Čechové jsou i Srbové Němci nenáviděni, jsou jim trnem v oku. Rakousko s Německem bylo by si rádo uvolnilo cestu do Soluně a k jižním mořím, dále k východu k Suezu a vydali proto heslo : TLAČME SE NA VÝCHOD! Zastřelením následníka trůnu dne 28. června 1914 rakouského „přítelíčka" českého národa France Ferdinanda a jeho ženy, naskytla se těmto německým choutkám vítaná příležitost napadnouti, pokořiti a snad zničiti Srbsko.

Srdce našich lidí plesala, že národu našemu ubyl jeden „přítelíček", ale ústa musela mlčet, byloť v českém smyslu mluviti krajně nebezpečno. Diplomatická jednání trvala sotva měsíc a bylo stále zřejměji, že smírem neskončí a to proto, že Rakousko kladlo Srbsku podmínky plně pokořující. Těmito podmínkami bylo Srbsko přímo vyzváno nastaviti ruce železným poutům. Ačkoli se Srbsko mnohým podmínkám podrobovalo, Rakousko řeklo konečné NE! A válečná bouře vypukla."

„Jak Němci domnívali se vítězství nad Slovany míti jisté, svědčí, že již roku 1911 napsal Všeněmec Tanenberg paragrafy míru jaké udělají po vítězství. V úvodu paragrafů napsal: VÁLKA NESMÍ PŘEMOŽENÉMU NIC NECHATI, JEN OČI K PLÁČI NAD JEHO NEŠTĚSTÍM ! V uvážení tom, že Rakouskem a to německy vychovaní a vyhýčkaní Němci nesmýšlejí s námi lépe, bylo by nás nedůstojno, bylo by naší slabostí se s nimi mířiti a je každého Čecha vlastence povinnost návrh na smír odmítnouti a navrhovatele odkopnouti. Jednati s dobrými a uznalými Němci je povinnost mravní, je to lidství, ale se zuřivci se mířit je nám nemožno, nepřípustno."

Poslední loučení

Vyhlášení velké mobilizace zastihlo naši obec na pouťovou neděli dne 26. července 1914. 47 povolaných záložníků z Rybné odjelo do Vysokého Mýta hned následující den vlakem z Bohousové.

„Zástupy otců, matek, žen, dětí, bratří, sester, příbuzných, přátel a sousedů odcházely před odjezdem vlaku do Bohousové, aby své drahé doprovodili, s nimi se rozloučili, s mnohými snad naposled. Byly to chvíle smutné pro mnohé; zvláště pro ženy, přímo zoufalé. Vše slzelo, plakalo a když se objevil vlak z průkopu a úvalu vyjíždějící, nastal hlasitý nářek, srdcervoucí volání: tatíčku zlatý, muži drahý, synu, bratře, příteli buď s Bohem, vrať se nám brzy, vrať se zdráv! Všichni slzeli, plakali a jediné snad oko nezůstalo nezaroseno. Po malé chvíli odnášel vlak naše drahé ze zastávky a zmizel v záhybu nad mlýnem." 

Další citace z pamětní knihy řídícího učitele Josefa Berana z Německé Rybné (dnešní Rybné nad Zdobnicí) přináší střípky civilního života během válečných let:

„Již počátkem roku 1915 počaly se nápadně – ale jen zdánlivě – životní potřeby na všech místech tenčiti a nebylo vůbec snadno, ba možno – u obchodníků, pekařů sebemenší množství mouky, vařiva, u hospodářů obilí, bramborů koupiti. Keťasové, upíři lidu vystihli brzy, že v brzké době kyne jim vydatná žeň a proto potřeby zatajovali a prodávati odpírali. Podařilo-li se komu takového „dobrodinečka" uprositi, musel tu trošku krvavě zaplatiti. Stát rakouský prováděl důsledně a velmi často svými pochopy rekvisice, to jest násilně vymáhal nejen obilí a výrobky mlýnské, brambory, píci, slámu, dobytek a k hotovení válečných nástrojů, nábojů a smrtících střel bral z věží kostelních zvony, z domácnosti kuchyňské měděné, mosazné, cínové nádobí a jiné kovové potřeby a tak v mnohých domech, kde neukryli potřeby včas, přišli o vše, co měli.

Životní potřeby zakopané v zemi

Smutnější však více bylo, že tito rakouští rekvizitoři – pochopové, kteří majetek v domácnostech zabavovali, byli naši lidé, z okolních obcí. Znal jsem takové bídáky, kteří za hrst rakouské čočovice násilně brali, co Rakousko potřebovalo, byť to bylo poslední sousto od úst a při tom lid sužovali. Na občany, kteří si mnohdy poslední zrno do mlýna nesli v noci čekali, zákeřně přepadali a jim raneček s obilím zabavovali. V tomto rakousko-německém řemesle vynikl zvláště žamberecký učitel pan Anton Dojiva.

Za noci chodil po cestách ke mlýnu vedoucích a obilí zabavoval těm, kteří ho v pytli na zádech neb na trakaři vezli. Stydno psáti dále! Stávalo se, že mnozí hospodářové ukrývali si životní potřeby zakopávajíce je poblíž obydlí, v zahradách do země, či v lese. A i tu je mnohdy ti rakouští pochopové často vyslídili. Nouze a plný nedostatek potřeb životních hlásili se čím dále tím více a v roce 1917 a 1918 vpravdě vyvrcholily. I v zámožnějších rodinách trpěli plným nedostatkem. Masa, pečiva, nápojů nebylo vůbec.

V kupeckých krámech – vyjma snad ševcovských floků neměli nic, pranic. Hostince, kupecké krámy byly stále zavřeny. Dostal-li hostinský za měsíc čtvrt hektolitru piva, byla to událost, o které se mnoho hovořilo a večer sešlo se v hostinci tolik hostí, že se na mnohé ani slza nedostala. Zle se vedlo kuřákům. Ti kouřili různé a různé náhražky, ale tabákové chutě nedokouřil se nikdo. Seděti u kuřáka, který podobné „speciality" kouřil nebylo, radno. Ještě hůře vedlo se pánům kořalům – alkoholikům, neboť neměli ani náhražky.

V průběhu války byli mobilizováni další vojáci, v závěru války velmi mladí hoši, téměř děti. Odvody probíhaly v Žamberku. Před odchodem na frontu byli muži soustředěni ve Vysokém Mýtě, kam za nimi mohli jezdit na návštěvu manželky či rodiče. Rovněž před odchodem do pole dostali vojáci krátkou dovolenou – na jeden den.

Během války se samozřejmě vraceli domů ranění. Nejsmutnějšími zprávami byla oznámení úmrtní.

Dne 5. srpna 1914 byla zastavena veškerá železniční doprava pro civilní obyvatelstvo, obnovena byla až 1. září.
17. května 1915 přišli do Rybné dokonce dva Rusové, zajatci, kteří prchli. Občané jim ochotně pomáhali a poskytli stravu i ubytování, což bylo přísně zakázáno.

Žáci obecné školy sbírali pod dozorem svých učitelů ostružinové listí na čaj vojsku na frontě. Rovněž sbírali po obci zbytky vlněných a bavlněných látek na oděv pro vojáky.

V obci probíhaly soupisy a následně odvody dobytka, koní, saní, kuchyňského nádobí, potravinových zásob, zkrátka všeho, co mohla fronta i válečné zázemí potřebovat.

Potraviny na příděl a přistěhovalci

„Ministerským nařízením 15. 4. 1916 zmenšuje se přípustné množství spotřeby obilí a mlecích výrobků ze 400 g na 300 g obilí, jaká byla před sklizní. Úřady mají zařídit výkazy o spotřebě chleba a mouky tak, aby opravňovaly k odběru takovému, aby nepřevyšovaly 1 kg za 14 dní pro osobu."

„V týdnu 6. – 12. 2. 1916 nařídilo okresní hejtmanství obecnímu úřadu dodati 40 centů sena. Po roce tak velice suchém na píci chudém byl to požadavek těžký."

„20. 2. 1916 zavedeny tzv. CHLEBENKY, dle nichž určeno každé osobě, jaké množství chleba může denně spotřebovati. My jsme si ovšem popřáli více."

„Vyšlo nařízení, dle něhož zavedly se lístky na cukr, tzv. CUKŘENKY, dle níž mohl každý směle sladiti a vysladiti ve 4 týdnech tj. měsíčně 1 1/4 kg cukru. My si justament Rakousku přislaďovali."

„Místodržitelství v Praze nařídilo soupis bramborů a ustanovilo pro jednu osobu dávku bramborů 1 1/2 kg."

„Výnosem okres. hejtmanství z 14. 3. 1916 č. 6535 bylo všem majitelům hromosvodů nařízeno na základě nařízení ministra války, aby odvedeny byly měděné hromosvodní dráty k účelům vojenským. Odejmuté dráty budou nahrazeny zdarma dráty železnými, pozinkovanými. Mimo této náhrady nedostane se majitelům hromosvodu dalšího odškodnění. Kdo by překážky činil, bude potrestán."

„27. 6. 1916 přistěhovalo se k nám 31 uprchlíků z Haliče a Bukoviny, kde boje zuřily. Byli to až na dvě ženy židé, starci a děti. V první chvíli bydleli u Černohousů č. 9 a u Píčů č. 6, později porůznu."

„V roce 1917 nouze, nedostatek životních potřeb vyvrcholuje a počíná vážně ohrožovat životy, zvláště v rodinách chudých. Ani za drahé peníze nebylo lze životních potřeb koupiti."

„3. 2. 1917 přestalo se ve škole – následkem nedostatku uhlí – vyučovati. Nedostatek petroleje byl tak veliký, že se v domácnostech téměř nesvítilo, více se spalo. Následkem toho kupovali si občané lampy karbidové a počalo se většinou svítit karbidem."

„25. 2. 1917 byl úředníky zapečetěn Holendův mlýn č. 37, protože se zjistilo, že prodával prostředky životní potřeby lidem tajně – prokazujíc tím ovšem každému jen dobrodiní."

Přetržené bankovky 
a odvezení zvonu

„Nedostatek drobných peněz ! Vláda tomuto nedostatku hleděla odpomoci tím, že dovolila přetrhovati dvoukoruny papírové na polovice (1 K) a čtvrtiny (50 hal.). To to vypadalo !"

„12. 5. 1917 přivedeno k nám jedenáct zajatých Srbů, vojáků, kteří rozděleni byli do bytů rolníků – sousedů, aby pomáhali při domácích a polních pracích. Byli to hodní hoši, mravně se chovali, stížnosti nebylo slyšet."

„Úřad pro výživu nařídil, aby od 1. 11. 1917 činila spotřební dávka mouky na jednu osobu na měsíc ve městě 3/4 kg, na venkově 1/2 kg. Vyňati nemocní a děti do 6ti let."

„13. 10. 1917 sňat rakouskými pochopy z věže zdejšího kostela zvon tzv. UMÍRÁČEK a odvezen k účelům válečným. Dříve sloužil k uctívání Boha a zbožných lidí a nyní z něho ulijí nástroje na zabíjení lidí – vojáků."

„V listopadu 1917 byl založen v Praze spolek ČESKÉ SRDCE, za účelem chrániti hladovějící a umírající lid, hlavně pražský." Tomuto spolku zasílal řídící učitel Josef Beran shromážděné milodary od rybenských občanů.

„Začátkem ledna 1918 prodávalo se pivo a to litr za 1 K 6 hal. /před válkou za 24 hal./."
Protože mužská část hasičského sboru v Rybné nebyla, místo mužů cvičily a chodily na schůze dívky, v plném počtu a k plné spokojenosti.

„24. 2. 1918 a 3. 3. 1918 sehráli zdejší ochotníci u Černohousů hru TO BYLA NOC. Všechna místa byla obsazena. Hrubý výtěžek, dosud zde nikdy nedosažený činil 255,60 K. Spolku České srdce v Praze – věnováno 100 K. 1. dubna sehráli divadelní ochotníci hru MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ. Příjem činil 312 K."

„19. 4. 1918 přijelo do obce v průvodu vojáků rakouských as dvacet zajatých vojáků, Italů, na práci do jednotlivých hospodářství."

„Drahota stoupala do neslýchané výše!"

„V měsíci srpnu 1918 postavena na Chlumě rozhledna k účelům vojenským a to tedy v době, kdy bylo Rakousko před rozpadem. V této době docházely nás časté ústní zprávy o velikých porážkách Němců na bojišti francouzském. Naše časopisy psaly a psáti musely opačně."

„5. 10. 1918 přinesl hoteliér Müller z Vamberka zprávu, že Rakousko kapitulovalo. Zpráva ta byla sice předčasná, ale osud jeho byl již zpečetěn. Byli jsme již v dobré náladě."

„16. 10. 1918 zastřelili rakouští pochopové vojenského zběha V. Ročka ze Záchlumí, mladého hocha, který se dovedl před zraky četníků skrývati. Zločinci vylákali ho podvodně z úkrytu a 7mi ranami ho usmrtili, zjištěni nebyli.

„Zpráva o SKONČENÍ VÁLKY a našem osvobození došla nás 28. října 1918."