Záleží jen na nás, jak vše dokážeme přijmout

Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh vbrzku zveřejníme.

Nakažlivý optimismus

Moje kamarádka byla vždycky živel. Nikdy si nic z ničeho nedělala a myslím, že ovládala umění, jak si všechno vyložit pozitivně. Její optimistická nálada byla nakažlivá. Se vším si vždycky věděla rady, nikdy jsem ji neviděla naštvanou nebo uplakanou. Muži ji milovali, a to nejen pro její krásu, a ona milovala je.

S vdavkami nijak nespěchala, i když nabídek k sňatku měla dost. Nakonec, když usoudila, že nastal ten správný čas, vdala se za o deset let mladšího muže. Brzy po svatbě otěhotněla. Čekala dvojčata. Bohužel porod nastal moc brzy a jedno z dvojčat nepřežilo. Druhý chlapeček se měl ale čile k světu. Až později se zjistilo, že je tělesně postižený.

Kamarádka to všechno přijala a věnovala Robertovi všechnu péči. Všechno podřídila jen jemu. I když věděla, že moc šancí není, nevzdala to.

Bez šance?

Chlapečka, který neměl moc velkou naději, že bude chodit, že bude schopen navštěvovat normální základní školu, se kamarádce podařilo dostat do takové formy, že nastoupil v sedmi letech do základní školy. Zaplatila mu hodiny klavíru, trpělivě se s ním učila a cvičila. A Robert se pomalu vyrovnával ostatním, zdravým dětem. Nakonec úspěšně vystudoval, a stal se z něho programátor.

Kamarádka mohla být nakonec na svého syna pyšná. I když je pravda, že právě u ní by její obětavost a vytrvalost asi nikdo nečekal.

Nahoru a dolů

Stejně jako i to, že by zrovna ji mohl potkat takový osud tedy to, že o jedno dítě přijde a druhé bude postižené. Nakonec to všechno vypadalo na happy end. Robert byl samostatný našel si dívku, se kterou se hodlal oženit. Ale přišla další rána. Manžel kamarádky si našel jinou ženu a ji opustil. Kamarádka se vyrovnala s novou situací a žila dál, jako by se vlastně až tak nic hrozného nestalo. Velký byt, který jí a synovi manžel nechal, vyměnila za dva menší ve stejném domě, aby si byli se synem nablízku, ale přitom aby měli každý své soukromí.

Zase bylo dobře. Nikdy nezapomenu na její moudrou větu, když jsme spolu mluvily o všem možném a dostalo se i na to, jak to ne vždycky měla lehké, ale jak všechno zvládla. „Víš, já si myslím, že každý máme na výběr, ať už nás v životě potká cokoli. Buď se tím necháš převálcovat, nebo to přijmeš. Zkrátka osud si s námi někdy pohrává a záleží jen na nás, jak to vezmeme. Nic není jenom černé nebo bílé,“ řekla a usmála se tak, jak to uměla jen ona.

Tenhle rozhovor, byť jsme jich spolu měly mnoho, se mi vryl do paměti navždy. A vybavil se mi znovu, když moji milou kamarádku postihla mrtvice. Ale ona to opět zvládla a znovu se postavila na nohy. Ona totiž ovládá umění žít.

Dana J., Čechy

(V případě, že chcete reagovat na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo dole na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)

Hledám práci,
ale pomalu ztrácím naději

Vážená redakce Řádků důvěry, obracím se na vás s nadějí, že tyto řádky bude číst člověk, který má srdce na pravém místě a neodmítá zaměstnat i lidi, kteří na tom po zdravotní stránce nejsou sice nejlépe, ale o to více si váží práce, pokud se jim v této nelehké době podaří nějakou najít.

Já osobně mám částečný invalidní důchod a bydlím v Jičíně. Je mi 37 let a už téměř rok se pokouším najít pracovní uplatnění na tři až čtyři hodiny denně. Ráda bych dělala například úklid ordinace, kanceláří a podobně. Sice se mi zdá, že uklízečkami hodně lidí opovrhuje, ale já se za tuto práci rozhodně nestydím a kdyby mi nějaký člověk nabídl práci přímo v Jičíně, a poskytl mi i řádnou pracovní smlouvu, byla bych mu neskonale vděčná.

Bohužel první, co zaměstnavatele zajímá, je to, zda když zaměstná postiženého či invalidního člověka, dostane na jeho mzdu od úřadu práce nějaké dotace a pokud je mu tato dotace zamítnuta , ztrácí o případného zájemce o zaměstnání zájem. I takové zkušenosti mám, a proto upadám do čím dál větší beznaděje.

Snažím se sice být alespoň trochu optimistická, ale moc se mi to nedaří a já se čím dál tím víc bojím budoucnosti.

Pokud můj dopis otisknete, budu velice vděčná, a kdo ví, třeba se stane zázrak a v Jičíně se najde člověk, který mne zaměstná a dokáže tím, že i v dnešní době jsou slušní zaměstnavatelé a ne pouze prospěcháři, kteří se snaží na invalidních lidech jen vydělat.

Čtenářka Renáta

(V případě, že chcete reagovat na tento příspěvek, pište na adresu redakce uvedenou vlevo dole na této straně. Na obálku napište, komu odpovídáte a datum otištění příspěvku. Dopisy adresátům předáme.)