Za studeného a větrného rána se nás ve vlaku do Rokytnice v Orlických horách sešlo 17. Cyklobusem jsme se nechali dovézt na Mezivrší, což je sedlo ve výšce 926 m n. m. pod Komářím vrchem.

Přivítal nás tam silný vítr, teplota pod 10°C a mraky hrozící pustit na nás déšť. Statečně jsme vyrazili na cestu s tím, že se pohybem zahřejeme.

Hurá na bunkr!

Po chvilce jsme dorazili k bunkru s označením R-S 87 „Průsek“, který byl prohlášen za muzeum s možnosti prohlídky a výkladem. Objekt je klasickým dvoupatrovým bunkrem, opravený, uvnitř je původní a rekonstruované vybavení. Veškeré práce a provoz zajišťují zadarmo nadšenci, které sdružuje Klub vojenského opevnění Hradec Králové. My jsme byli vřele přijati a dostalo se nám rozsáhlého odborného výkladu jak o okolnostech a důvodech výstavby opevnění, tak o její organizaci a provozu bunkru. V bunkru mělo sloužit v boji 29 osob, měly k dispozici 2 těžké a lehké kulomety (ráže 7,92 mm), protitankový kanon (ráže 47 mm), pevnostní minomet se zadním nabíjením (ráže 90 mm), periskop, pancéřový zvon, ruční zbraně a granáty. Uvedený arzenál, ukázky uniforem, postelí a dalšího původního materiálu lze uvnitř vidět. Dále je v bunkru studna, biologický splachovací záchod, naftový agregát na výrobu elektrického proudu, vzduchotechnika s filtrem, která umožnila uzavření vnitřního prostoru při chemickém napadení. V přízemí jsou prostory pro nocleh posádky, sklad pro munici, potraviny a pohonné hmoty. Všechny vojenské objekty byly propojeny telefonním kabelem v zemi a také byly k dispozici vysílačky. Všichni jsme byli překvapeni, jak dokonale moderně a technicky na úrovni doby byla „betonová hranice“ vybudována, vybavena a potom vše bylo k ničemu.

Vítr nás neodradil

Po dalším krátkém pochodu jsme dorazili na vrchol Anenského vrchu ve výši 991 m n. m. Na planině se tam tyčí věž ze dřeva a kovu do výše 17 m s vyhlídkovou plošinou po 65 schodech ve 12 m. Nahoře jsme všichni prochladli, velký vítr a stálé chladno konalo své, ale stálo to za to. Kruhový výhled: hřeben Orlických hor v pořadí: Komáří vrch, vlevo Zakletý, Kunštátská kaple, Tetřevec a Koruna (Velká Deštná už vidět není), údolí Divoké Orlice s Orlickým Záhořím, hřeben hor Bystřických, na severu masiv Kralického Sněžníku, jižně Suchý vrch a Buková hora a široký výhled do kraje k Rychnovu, Kostelci až k Pardubicím na Kunětickou horu aj. Museli jsme spěchat do Rokytnice, protože prohlídka bunkru zabrala víc času než jsme počítali, a tak jsme se rozloučili s Anenským vrchem, kde kdysi stávala kaple sv. Anny, která byla při výstavbě opevnění přenesena nad osadu Hadinec, a začali sestupovat dolů. Po modré turistické značce, lesem a loukami, kolem pěkně upravených chalup kousek po silnici na Bartošovice a potom pastvinou přes Polův kopec jsme dorazili do městečka Rokytnice v Orlických horách.

Trocha historie

Rokytnice v Orlických horách, o které se nezpochybnitelně ví, že roku 1318 založili pánové z Rychnova. Samostatným panstvím se stala roku 1487 odtržením od dosavadního panství rychnovského. Ve vlastnictví se vystřídalo několik majitelů, až v roce 1627 jej kupuje německý šlechtic Jan Mikuláš, svobodný pán z Nostic, jehož rod působil v Rokytnici do 20. let 20. století. Z městyse městem se stala Rokytnice roku 1852, aby po válce, po odsunu německého obyvatelstva statut města ztratila a v roce 1971 ho znovu získala. V roce 1906 byla otevřena místní dráha Doudleby nad Orlicí - Vamberk – Rokytnice, které v současné době hrozí zrušení.

Nyní zde a v Nebeské Rybné žije přibližně 2400 obyvatel. Po roce 1968 byla v Rokytnici umístěna velká posádka Rudé armády, po které zůstaly rozpadající se paneláky a další budovy v kasárnách. Náměstí s podloubím u roubených chalup a měšťanských zděných domů je pěkně upravené. Lidem slouží také restaurace, večerka a cukrárna. Zámek se opravuje a je údajně na prodej. Je zde farní kostel Všech svatých z roku 1684 a kousek od náměstí po silnici na Pěčín kostel Nejsvětější Trojice z roku 1604. Historické jádro města je od roku 2003 městskou památkovou zónou.

Na pozdní oběd jsme zašli do hotelu U Eduarda, za slušné ceny se najedli a občerstvili rychnovským pivem Kaštan. Všechno jsme stihli, 11 kilometrů chůze i vlak a šťastně jsme dorazili domů. Kupodivu jsme přes hrozby temných mraků nezmokli a i teplota dole byla příznivější. Všichni vedoucímu výletu, Františku Krchovi, vyjádřili spokojenost a dík za pěkný den a zážitky. (Otto Šabart)