Na ten se však ani jedna z žen, spisovatelka Marta Urbanová a knihovnice Jaroslava Martinová, jejichž jména jsou v knize uvedená, obracet neplánuje.

Shodně tvrdí, že si nechtějí ublížit, a stejně shodně na sebe ukazují prstem jako na příklad nemorálního jednání, neslušnosti a pokřiveného charakteru. Zjemněle řečeno.

Bylo prý málo času, báli se o grant

Vše začalo nápadem pracovníků knihovny, který svým grantem podpořil Královéhradecký kraj – v režii vamberecké knihovny měla vzniknout knížka, která čtenáře seznámí s pověstmi nejbližšího okolí města.

Jenže od začátku tento nápad pronásledovaly peripetie s výběrem autora, které ubíraly důležitého času. Kniha totiž musela vyjít ještě vloni. Nakonec padlo rozhodnutí, že pověsti na základě doporučení zpracuje spisovatelka Marta Urbanová.

Začal kolotoč, ve kterém není jednoduché se vyznat. Slyšet v něm jsou slova jako autorský vklad a práva, plagiátorství, porušení i nedodržení dohody,  zkrátka guláš s mnoha zbytečnými surovinami, a pořádně peprný.

Marta Urbanová: 
O prolhaných klíčnicích(…) Pobořené zdi, zarůstající zřícenina na kopci obtočená řekou Divoké Orlice se stala domovem strašidel, bývalých klíčnic hradu. (…) Bývaly to krásné ženy a dodnes je jejich krása neopustila a stáří na nich nezanechalo žádnou stopu. Žijí v temných sklepeních ruin nikým nespatřeny. Jen jediný den v roce se zjevují a to vždy v poledne a o půlnoci.
Jsou oblečeny od hlavy k patě celé v bílém. Ta s vlasy rudými jako oheň mívala jazyk ostrý jako břitvu, nevypustila z úst nic než zlostné řeči. Druhá klíčnice s prameny v barvě kaštanu s oblibou pomlouvala všechny obyvatele hradu i podhradí. Zlatovlasá kráska nalezla zalíbení v pletichaření a splétání všemožných intrik, zatímco poslední žena s havraními vlasy neváhala obrat o poslední peníz i toho nejchudšího z chudých.
Povahou si byly podobné jako vejce vejci a i jejich duše bývaly k nerozeznání. V dobách, kdy měla každá z nich klíče u pasu a hrad ještě žil, uchylovaly se často k intrikám a neštítily se lhát ani krást. Ve sklepích byly plné sudy vína, a když upíjely, nic se nepoznalo. Byly proto často náladové, u ostatního služebnictva pro jejich prolhanost neoblíbené. Všechny čtyři se dočkaly spravedlnosti. Říká se, že si je odnesl čert rovnou do pekla. (…)

Místo konstruktivního řešení si ho obě dámy naservírovaly, a to i prostřednictvím emailů a ze strany spisovatelky také internetu.

„Na žádost vedoucí vamberecké knihovny Jaroslavy Martinové jsem zpracovala 20 pověstí a paní vedoucí dvě odstranila a přidala dvě jiné pověsti. Zároveň se uvedla jako autorka. V knížce není uvedeno, která z nás tu či onu pověst zpracovala, a to se mi nezdá dobré. Také jsem byla překvapena, že jsem na křest knihy nebyla pozvána, což je velice neobvyklé," přišlo do redakce v dopisu Marty Urbanové.

Knihovnice Jaroslava Martinová s tím však nesouhlasí. „Paní Urbanová přepracovala pověsti, které si sama vybrala z předaného sebraného materiálu. O odstranění dvou povídek byla navíc předem písemně informována," tvrdí.

Úprava pověsti podle Jaroslavy Martinové(…)A tak se zarůstající zřícenina s pobořenými zdmi na kopci, obtočená řekou Divokou Orlicí, stala, věřte nevěřte, domovem strašidel.
Pokud Litice navštívíte, můžete narazit na přízraky krásných žen oděných v bílá roucha.
Bývaly to kdysi čtyři hradní klíčnice sloužící zde na králův rozkaz a hlídající nesmírný poklad z dob loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna.
Velice krásné navenek, ale zkažené uvnitř. Libovaly si v pomluvách a krádeže jim nebyly cizí.
Ta s vlasy rudými jako oheň mívala jazyk ostrý jako břitvu a nevypustila z úst nic než zlostné řeči.
Druhá klíčnice s prameny v barvě kaštanu s oblibou pomlouvala všechny obyvatele hradu i podhradí.
Zlatovlasá kráska nalezla zalíbení v pletichaření a splétání všemožných intrik, zatímco poslední žena s havraními vlasy neváhala obrat o poslední peníz i toho nejchudšího rolníka.
Všechny čtyři se však dočkaly spravedlnosti. Z hradních zdí je odnesl sám ďábel rovnou do pekla. Jejich duše prý nikdy nenajdou klid.
Toulají se po hradu, oděny v dlouhé bílé roucho, a úpí za ztracenou svobodou. Zjevují se prý vždy v sudém počtu, buď po dvou nebo po čtyřech. Spatřit je můžete jenom dvakrát do roka. (…)

Sama knihovnice texty editovala a upravovala. A následně se uvedla jako spoluautorka. Na křest knihy Martu Urbanovou nepozvala a spisovatelka nabyla dojmu, že si chtěla knihovnice její texty přivlastnit.

„Myslím, že paní Martinová chtěla knížku napsat sama. Neměla se tedy na mě vůbec obracet. Ona knihu redigovala, což je v pořádku, ale měla mě s tím seznámit. Obzvláště proto, že z pověstí vypustila letopočty a historické věci," míní spisovatelka, která má se psaním pověstí podle svých slov zkušenosti.

Plagiát nebo slušně odvedená práce?

Ve vamberecké knihovně se však na situaci dívají odlišně. Pověsti tu vířily emoce od začátku. Knížka se rodila v poměrně „velkých" bolestech.

Marta Urbanová pro knihovnu znamenala naději na včasné a kvalitní dokončení pověstí. Opak byl prý pravdou.

„Dostali jsme od paní Urbanové první tři pověsti, ze kterých jsme byli všichni nadšení," prozrazuje vedoucí knihovny ve Vamberku Jaroslava Martinová. Podle jejích slov však začala další spolupráce pokulhávat. A to hned na několika frontách – po finanční stránce, kdy spisovatelka Urbanová požadovala svůj honorář předem, tak i po stránce zpracování dalších pověstí.

„Byly občas nesrozumitelné, bez pointy a historicky nepřesné. Zásadním problémem bylo, že jsme v nich našli pasáže doslovně stažené z internetu a dalších zdrojů, aniž by to bylo uvedeno," popisuje knihovnice.

První impuls k prověřování, zda některé části díla nejsou plagiátem, podle ní dalo vyjádření Miroslavy Šustrové z krajkářské školy. Právě ona jednu z pověstí, která byla s krajkou spojena, kontrolovala. A ve starých sešitech v archivu školy pověst také našla.

„Soustředila jsem se jen na správnost použitých odborných výrazů. Pověst se mi zdála napsaná správně. Nic špatného jsem na ní neshledala. Její základ jsem našla ve starých sešitech. Nebyla však napsaná totožně," vyjádřila se  vedoucí krajkářské školy. Přesto bylo její sdělení první příčinou dalšího zkoumání originality díla.

Marta Urbanová obvinění z plagiátorství rázně odmítá. „Když se píše pověst, autor se musí držet místa, postav, děje, nemůže si z pověsti udělat povídku. To je snad každému jasné. Při čtení knížky si lze ověřit, že tento urážlivý výrok není pravdivý. Najednou bylo ticho a hrubý přístup. Když jsem do knihovny volala a zjišťovala, co se děje, „bouchli" mi s telefonem, " vysvětluje spisovatelka.

„Z mé strany nedošlo k žádnému hrubému jednání, od léta jsme spolu vůbec nehovořily. Tehdy byla paní Urbanová informována o změnách, které jsme musely udělat, poděkovala jsem jí za její práci a také jsme jí výtisk knihy poslali," podotýká k tomu vedoucí knihovny, která se rozhodla spisovatelku nepozvat na křest knihy.

„V knize je její jméno uvedené, ale pozvat ji na křest by bylo vzhledem k jejímu chování nepředstavitelné," poznamenává Jaroslava Martinová.

Kniha prý nemá žádného autora

Podle Karla Kábrta, šéfa orlickoústeckého nakladatelství Oftis, které knížku pověstí vydalo, je podstatné si uvědomit, že se jedná o pověsti.

„Předávají se z generace na generaci. Jde o to, jak jejich psaní autor pojme. Něčím si při jejich tvorbě pomůže a tím něčím může být i internet," prozradil svůj názor.

Ať je pravda na kterékoli straně, jisté je, že na přebalu knížky není uveden autor žádný. Na první straně je jako první napsané jméno Marty Urbanové a jako druhé v pořadí Jaroslavy Martinové.

„Paní Urbanová je uvedena jako první. Já jsem texty upravovala a strávila jsem nad nimi měsíc. Nicméně náš návrh první strany knihy byl jiný. Mělo být uvedeno: přepracovala Marta Urbanová, Jaroslava Martinová," dodává knihovnice.

„Když paní Martinová texty upravovala, měla být uvedena na konci knihy. Vzhledem k tomu, že přidala dvě pověsti, uvedla se jako spoluautorka. Ale v tom případě měla označit, kdo které pověsti napsal. Mělo být naprosto jasné, co jsem psala já a co ona," dokončuje spisovatelka.