Někteří z nás ji však budou potřebovat stále nebo minimálně po nějakou delší dobu.

Jsou lidé, kteří kvůli svému postižení nebo nemoci nezvládnou bez pomoci druhých lidí starat se o svou domácnost, o své peníze, nákupy, úřední záležitosti a podobně. Těmto lidem pomáhá v Rychnově nad Kněžnou a jeho okolí služba Takový normální život, kterou zřizuje sdružení Pferda.

Posláním terénní sociální služby Takový normální život v Rychnově nad Kněžnou je umožnit osobám s mentálním, kombinovaným a jiným zdravotním postižením (psychickým, neurologickým) samostatné bydlení s určitou mírou asistence a umožnit tak těmto lidem život pokud možno co nejvíce podobný tomu, který žijí lidé z majoritní společnosti.

Cílem služby je pomoci při zajištění chodu domácnosti (plánování nakupování, stravování, rozpočtu, úklidu), při uplatňování práv a oprávněných zájmů uživatelů (návštěva OSSZ, městského úřadu, úřadu práce, návštěva lékaře).

Takový normální život chce posilovat pracovní a sociální dovednosti a návyky uživatelů, motivovat je k samostatnému životu, posilovat jejich sebevědomí.

Služba může být poskytována najednou 8 uživatelům, vznikla v roce 2010. Paní Veronika je jednou z těch, které těžkosti v životě dovedly až do ústavního pobytového zařízení.

Přináštíme rozhovor s paní VERONIKOU o tom, jak se jí i za pomoci služby Takový normální život podařilo vrátit do normálního, běžného života.

Otázky kladl koordinátor sociálních služeb sdružení Pferda Jan Syrový.

Jak dlouho jste byla v ústavu?
V ústavu jsem byla tři roky a před dvěma lety jsem se přestěhovala do Rychnova nad Kněžnou, kde už žiju dva roky.

Co bylo podnětem k vašemu přestěhování?
Navštěvovala jsem Tréninkovou kavárnu Láry Fáry v Rychnově nad Kněžnou a tady mi asistentky nabídly nebo spíše mě dokopaly k tomu, abych vlastně to zkusila, službu Takový normální život, a začala bydlet sama.

Měla jste velké obavy vrátit se z ústavu zpátky do normálního, běžného života?
Já jsem v ústavu byla za takových zvláštních podmínek, že se mi tam ani moc nechtělo, bylo to pro mě řešení v dané situaci. Byla jsem ráda, že se mi naskytla díky službě Takový normální život možnost znovu se zařadit do společnosti, bydlet samostatně.

Bylo to po třech letech, po nemoci, nějaké zázemí pro mě bylo velmi důležité, kdyby se rozbila pračka, vodovodní baterie nebo něco takového, že jsem měla na koho se obrátit. To byla Leona, pracovnice služby Takový normální život.

S čím vším vám pomáhala?
Ona mně vlastně sehnala pomoc, když se něco takového stalo. Třeba mi měnili baterii, tak zavolala tomu instalatérovi. Žádného jsem tady vůbec neznala, protože jsem z jiného okresu. Seznámila mě i tady s okolím.

Co je nejtěžší pro člověka, který takto znovu začíná?
Věřit si.

Věřit si? Co Vám dávalo víru?
To nevím tedy, teď jste mě rozplakal. No postupně to šlo, postupně.

Takže to chce čas?
Určitě. Postupně se takovéhle životní situace znovu opakují, člověk získá zase takovou nějakou jistotu, že by to zvládl.

Čím to, že jste to zvládla, že se Vám to podařilo?
No já nevím, každý jsme individualita. Doktorka, kterou jsem měla, mi řekla, že když se někdo dostane do invalidního důchodu, že pak se z toho horko těžko dostává. Já tak nějak jsem měla strach ze stagnace, tuhle větu jsem si pamatovala celou tu dobu.

Když jsem pak šla do invalidního důchodu, v šestatřiceti letech, tak jsem si říkala, kdo ví, jestli se z toho všeho dostanu.

Je pravda, že práce strašně pomáhá, činnost, která vás táhne někam. Služba Podpora samostatného bydlení mi v začátcích, po přestěhování z ústavu, dodávala pocit bezpečí, pomohla mi zorientovat se, nebýt na všechno sama. Postupně jsem si našla práci, a teď doufám, že i kdyby mě vyhodili z této práce, že bych si našla jinou.

Kdybyste potkala někoho s obdobných příběhem, jaký jste zažila vy, to jest dostal by se do ústavního zařízení, co byste mu doporučila, aby se dostal ven. Tedy zpátky do normálního života?
To se těžko říká. Mám tam známé, snažím se, aby se zapojili, využili služby Takový normální život, ale už jsou tam tři roky, pět let, už jsou zvyklí na to, že mají uvařeno, že se nemusí starat o finance. Snažím se jim říkat, že mimo ústav by to pro ně bylo lepší, ale netroufají si.

Co je za tím, strach, nebo pohodlnost?
Určitě obojí, jak strach, tak i pohodlnost.

Co by je přesvědčilo, aby ten strach i pohodlnost překonali?
Že už to zvládli jiní, že už jsme dvě, které za pomoci služby Takový normální život odešly.

Aktivita je hrazena z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.

 Pferda