Když se z dálky díváte na ruiny hradu Potštejna, vypínající se na zalesněném kopci, k jehož úbočí se po staletí choulí malebná vesnička, těžko uvěříte, že kdysi mohl hrad co do významu a majestátu směle konkurovat kterémukoli opevněnému stavení v Evropě.

Představu o velikosti někdejšího hradního areálu si při prohlídce zříceniny uděláte sotva. Raději se vydejte na procházku po naučné stezce, věnující se fortifikačnímu systému. Teprve až vás zabolí namožené svaly na nohou, uvěříte Potštejnu někdejší majestát. A když už k němu máte patřičnou úctu, je pravý čas zamířit nahoru, ke čtvrté hradní bráně. Z prvních tří toho moc nezbylo.

Kachna studnou proplula do Orlice

Před vstupem do areálu stojí za povšimnutí hluboká díra, nacházející se pod vyhlídkou do širého okolí. Jáma pochází z doby Viléma z Pernštejna a sloužila jako studna. Povídá se, že do ní byla kdysi spuštěna kachna, která pak pod kopcem vyplavala na Divokou Orlici. Dnes je otvor z velké části zasypaný, tak nemůžeme pravdivost pověsti ozkoušet.

Objekt u čtvrté brány je po rekonstrukci, zastřešen a v přízemí opatřen malou výstavou, věnující se historii hradu. Tato nejzachovalejší potštejnská brána byla vystavěna za Karla IV. a o její přestavbu se zasloužili páni z Pernštejna. Bývaly zde prostory pro osádku a písárna hradního hejtmana.

Barvitějšími dějinami se může chlubit pátá brána, v jejímž místě stála kdysi mohutná věž. To ještě na Potštejně sídlil odbojný rytíř Mikuláš, který se svými kumpány loupil a kradl, kde se dalo. Protože se odmítl podvolit králi, vytáhl na něj kralevic Karel, budoucí nejznámější český král, otec vlasti Karel IV. Ten si vzal na pomoc celé vojsko. Podkopali věž a odbojný Mikuláš našel v jejích ruinách smrt. Když se stal Karel králem, nechal tu vztyčit bránu, která byla za Pernštejnů přestavěna. Dodnes ji zdobí znak vlivného rodu. Když vzhlížíte k vrcholu, těžko uvěříte, že v 16. století dosahovala trojnásobné výšky.

Tři slohy v jednom jsou libůstkou

Do šesté brány je zasazen podivně rýhovaný kámen. Právě tady si páni a rytíři brousili meče, když vcházeli či vycházeli z hradu. Nejvyššímu místu hradu se příznačně říká „horní nádvoří". Milovníkům středověké architektury se tu bude líbit; všimnou si zde hned tří slohů najednou: gotiky, renesance a baroka. Zbytky kostela sv. Jana Nepomuckého se navíc mohou pochlubit klasicistním průčelím.

Na své si tady přijdou především i děti, a to v hradním zvěřinci. Chov malých koz je velmi oblíbený, avšak za pozornost také stojí skleněný úl, v němž si můžete prohlédnout každodenní život medonosných včel.

Dávná pověst o pokladu nejen pro děti

Bylo nebylo. Na hradě Potštejně sídlil ve 14. století odbojný rytíř Mikuláš, který se svými kumpány trýznil okolí. Přepadával kupce, loupil a kradl, požadoval za zajatce výkupné a dobýval okolní tvrze. Ke svému počínání neměl důvod dobrý, ale ani ne úplně špatný šlo o rodinnou mstu. Oko za oko, zub za zub to byl železný zákon středověku.

Na celé pověsti je nejzajímavější to, že rytíř Mikuláš skutečně existoval. Byl příslušníkem rodu Drslaviců, jenž Potštejn založil. Jeho otec, Procek V., se roku 1310 vydal na sněm české šlechty do Prahy. Velmi se nepohodl s jakýmsi německým pražským měšťanem a byl při příští návštěvě hlavního města zabit. Mikuláš dlouho neváhal a svého otce pomstil, tím si však vysloužil zlobu krále Jana Lucemburského. Ten ho nějakou dobu věznil, podrobil finančním pokutám, a nakonec poslal do Říma na „očistnou" pouť. To bylo na hrdého Mikuláše trochu silné kafe. A tak se stal loupežníkem.

Není divu, že se na hrad brzy vypravilo královské vojsko. Vedl jej kralevic Karel, budoucí slavný český král Karel IV. Jak píše ve svém životopise, přestože byl Potštejn považován za nedobytný, dobyl jej, srovnal se zemí a pod ruinami hradní věže pohřbil odbojného Mikuláše. Povídá se, že rytíř si za čas krádežných výprav nastřádal velké bohatství. To mělo být navždy zasypáno kdesi ve sklepení hradu stejně jako jeho hrdá a vzpurná duše.

K povídačkám o pokladu přispěl tajemný latinský nápis, vytesaný v kameni, zasazeném v nároží paláce. Jeho historie je skutečně podivná; nikdo pořádně netuší, kde se tady vzal a jaký význam má jeho umístění. Pravděpodobně vznikl za doby Jiřího z Poděbrad. Teprve roku 1962 rozluštil téměř nečitelná slova uznávaný profesor Bohumil Ryba. Na kameni se prý píše: Signata thau postes deitas exterreat hostes Bůh nechť zastraší nepřátele. V 18. století si nápis špatně vyložil tehdejší majitel potštejnského panství, hrabě Jan Antonín Chameré. Četl: Signata instes caritas extirat hostes Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele. Citát si objasnil po svém a začal hledat ukrytý poklad. Za tím účelem rozbořil polovinu už tehdy zchátralého hradu, ale nic nenašel. Mimochodem, hrabě Chamaré neúspěšně hledal potštejnský poklad asi pětatřicet let. Mimo jiné jej vedly prapodivné šifry, vytesané na pozůstatcích středověkých zdí jak se později ukázalo: obyčejné kamenické značky, které byly v gotice velmi oblíbené. Romantici však dosud tvrdí, že dělníci Jana Antonína nakonec na Potštejně našli tajné dveře k pokladu. Byly starobylé a bohatě zdobené. Když se však kdosi odhodlal a chtěl vzít za kliku, objevil se na nich ohnivý nápis: Ještě není čas! Poté se zpoza vrat ozval děsivý řev a úpěnlivý nářek a kopáči vzali nohy na ramena. Vyděšený hrabě nechal dveře zazdít a na poklad zapomněl. V některé z tajných chodeb, z nichž nejdelší vede až do přes pět kilometrů vzdálených Litic, třeba klenoty odpočívají dodnes.