Když přicházel do foyeru Pelclova divadla, nikdo by ho v tom shonu nepoznal. Atletická hvězda, desetibojař ROMAN ŠEBRLE vypadal jako každý jiný. Zahalený do zimní bundy s kulichem na hlavě.

Stačilo však jen několik málo minut a na autogramiádu již přicházel sympatický muž ve světlém obleku. Přestože v Rychnově se sportem začínal, zavítal sem po dlouhé době.

„To snad ani nespočítám. Řekl bych, že jsou to takové tři čtyři roky. I když ještě možná víc,“ vzpomínal. Do okresního města přijel na předávání cen ankety Nejúspěšnější sportovec Rychnovska roku 2011. Sám při galavečeru obdržel cenu Sportovní osobnost okresu.

Bylo hodně těžké najít ve svém programu volno a přijmout pozvání pořadatelů?
Nejdřív to bylo lehké, protože původní čtvrteční termín se mně hodil. S přesunutím na pátek to bylo horší, ale účast jsem slíbil. Rád jsem přijel, i když jen na otočku.

Původně jste měl s celou rodinou strávit pár dní na horách. Litujete toho, že k tomu nedošlo?
Ani ne. Současné počasí a teploty kolem dvaceti pod nulou, to není moc ideální pro lyžování. Hlavně ne pro děti.

Narodil jste se v Lanškrouně, ale pokud vím, do školy jste chodil v Rychnově nad Kněžnou. Obě města se tak trochu o vás přou, čí jste vlastně „rodák“. Kým se vy osobně cítíte být víc?
To je hodně těžká otázka (smích). Ale cítím se být více Rychnovákem, i když jsem se narodil v Lanškrouně. V Rychnově jsem také začínal se sportem, takže i proto.

Kdo vás ke sportu přivedl?
Na základní škole v Rychnově jsem poznal pana učitele Josefa Paštiku. Učil nás tělocvik a ten mě tak nějak ke sportu přivedl. Zpočátku jsem hrál fotbal, potom dělal gymnastiku. Atletiku jsem začal dělat až později, když jsem byl na gymnáziu. Jezdil jsem trénovat do nedalekého Týniště nad Orlicí.

Je známo, že rodina vás ve sportu hodně podporuje. Vaše žena byla atletka a váš dědeček vám prý udělal dokonce první stojany s pískovým doskočištěm?
Nesmíte věřit všemu, co čtete (smích). První stojany jsem si udělal sám. Od dědy jsem naopak jednou pěkně dostal, že jsem mu železnou tyčí zlomil stromeček, ale historka je to skutečně dobrá.

Koukám, že zaručené zprávy nejsou tak úplně zaručené. Přestože máte doma zajisté velkou podporu, jste často na cestách a asi si vás moc neužijí. Jak jde vůbec skloubit rodinný a sportovní život?
Jde to velice těžko. Záleží vždy na tom druhém, jaké vytvoří člověku podmínky, a já měl obrovské štěstí, jelikož mně žena vytvořila skvělé prostředí. Teď už jsem starší, takže výkonnost jde dolů, a věnuji se i více dětem. Ale v dobách mé největší slávy jsem měl úplně ideální podmínky, abych se mohl naplno věnovat sportu.

Dá se to nyní vašim blízkým nějak vrátit?
Ono to moc dobře nejde. Snažím se s nimi nyní trávit více času, ale jiným způsobem jim to vynahradit nemůžu.

S manželkou máte dvě děti, dceru Kateřinu a syna Štěpána. Jdou ve vašich stopách?
Jdou, aniž bych úplně chtěl. Ale mají to vrozené. Dcera je velice šikovná i v jiné oblasti, ráda zpívá, a syn? Ten je neustále aktivní a nabitý energií. Sport je oba hodně baví.

Každopádně jednou přijde den, kdy budete muset s aktivní kariérou skončit. Víte už nyní, co byste chtěl dělat?
U sportu stoprocentně zůstanu, to vím jistě. Chtěl bych se dál angažovat v odznaku zdatnosti olympijských vítězů, který jsme tak trochu s Robertem Změlíkem oprášili, a možná že začnu více dělat golf. Uvidíme, jak to všechno dopadne a kam přesně povedou moje kroky.

Mluvíte o golfu. To je vaše velká vášeň a pokud vím, uvažoval jste o tom, že byste Českou republiku v tomto sportu reprezentoval?
To jsou ale takový novinářský hrátky (smích). Vím, že to už několikrát zaznělo, je to hezká představa, každopádně je to z říše snů. Bylo by to fajn, ale není to teď nijak aktuální.

Když už jsme u toho, jaký máte hendikep a kde jste si už zahrál?
Myslím, že teď mám 4,9, což není nic oslnivého. A golfových hřišť jsem navštívil už spoustu. Teď ani nevím, které bych zmínil nebo vypíchnul. Zahrál jsem si i v exotických destinacích. Řekněme, že tam, kde jsem byl, jsem si i zahrál. Osobně bych řekl, že nádherná golfová hřiště jsou v Africe nebo také v Americe.

Zmínil jste i odznak zdatnosti, který jste spolu s Robertem Změlíkem znovu přivedli k „životu“. Co si od této akce slibujete a v čem vidíte hlavní přínos?
Oprášili jsme ho, protože si myslíme, že se jedná o dobrou věc, která děti ke sportu přiváděla. Získávaly bojovnost a radost ze zápolení. Od odznaku zdatnosti si slibujeme, že přitáhne děti od počítačů a lenošení na sportoviště, a probudíme v nich zapálení pro sport. Doufejme.

Jste vlastně vojákem z povolání, závodíte za Duklu Praha a máte nyní hodnost majora. Prošel jste si základním vojenským výcvikem a uměl byste třeba vystřelit ze zbraně?
Ano, základní výcvik jsem absolvoval a nejen ten. Prošel jsem i důstojnickým výcvikem, takže jsem jako voják vybavený. Umím střílet snad ze všeho (smích).

Takže se nebojíte zbraní?
No, nebojím se střelby, ale mám z ní respekt.

Nafotil jste také pro Duklu kalendář, kde autorem snímků je Jan Saudek. Na fotce sedíte v kokpitu gripenu. Jak se vám to fotilo?
Bylo to hezké focení, příjemné, ale jako zážitek to pro mě nebylo nic moc. Jen jsem v kokpitu gripenu seděl, takže jsem si ho moc neužil. Je hezké si vše osahat, dostat se k tomu tak blízko, ale rozhodně by byl pro mě větší zážitek se v gripenu proletět.

Očima blízkých

Robert Změlík, kamarád a manažer: „Nejen pro všechny s desetibojařským srdcem je Roman Šebrle živou legendou, která dosáhla všeho, co se dá v této královské atletické disciplíně dosáhnout. Přesto je stále člověkem s nohama pevně na zemi. Milující manžel, otec a syn, který se z kluka lenocha a spáče proměnil v profesionálního sportovce. Obdivuji na něm to, jak se dokáže stále motivovat a soutěžit a to jak během tréninku, tak i mimo něj, a že má stále radost z toho co dělá a dělá to naplno, ačkoli si je vědom, že je už za svým fyzickým vrcholem. Přesto přináší všem fandům sportu nezapomenutelné zážitky, protože poctivých lidí, kteří dokážou uznat výjimečnost, bojovnost a fair play je v naší společnosti stále méně.“

Josef Paštika, učitel tělocviku: „Roman byl skvělý kluk. Uměl pěkně zazlobit, ale dokázal se srovnat. Musím říct, že jsem nevěřil, že by mohl být takhle úspěšný. Začínal nejdřív s fotbalem, a tak jsem měl strach, že „zfotbalovatí“. A nyní se mu za to podceňování hluboce omlouvám. Přešel postupně k atletice a vypracoval se. Když se na něj podíváte, tak nemá tak úplně ideální atletickou postavu. Ale on byl velice zarputilý, svědomitý a dokázal to. Moc se mi také líbí, že se nyní angažuje i pro děti.“

Václav Hamáček, ředitel ZŠ: „Romana jsem v té době znal především jako nadějného fotbalistu. Byl sportovně nadaný, stejně tak i jeho sestra. Ta v té době dělala za školu atletiku. Roman byl vždycky velice cílevědomý a věděl, že chce něco dokázat. Myslím si, že i proto začal dělat atletiku. Makal na sobě zpočátku v podstatě sám. Jezdil do Týniště nad Orlicí, kde bylo možné trénovat, a dokázal se vypracovat. Byl všestranný, ale přiznám se, že jsem nevěřil v tak veliké úspěchy. Když získal na olympiádě stříbrnou medaili, omlouval jsem se mu, že jsem takto pochyboval.“