„Provedu zámkem třeba i jednu jedinou babičku, která k nám vážila dalekou cestu“

Co na doudlebském zámku momentálně připravujete, chystají se nějaké změny, případně další opravy? 

Kromě kulturních akcí a pravidelných trhů nás nyní čeká především akutní renovace střechy, která je již takřka v havarijním stavu. Plus se možná podaří i

neméně urgentní rekonstrukce dvou, možná tří komínů z dvanácti. Záleží však i na tom, jak se k této problematice zachová Královéhradecký kraj, do kterého tento unikát patří. Pokud se přístup kompetentních osob a úřadů k významným kulturním památkám (a kultuře obecně) výrazně nezmění, vlastními silami zvládneme všechny potřebné a náročné opravy zděděné po minulém režimu jen těžko.

Jaké oblibě se těší nedávno vybudované přírodovědné muzeum?
Přestavbou bývalé zámecké sýpky se nám postupně podařilo vytvořit a zpřístupnit přírodovědné muzeum, kde je kromě stovek vzácných exponátů také rozměrné diorama s tématem lesní zvěře a nově dokonce i pravý pytlácký koutek. Prý je to největší soukromé muzeum svého druhu v naší zemi. Součástí muzea je i speciální expozice z kukuřičného šustí s názvem „Rok na vsi", která vznikla přímo pro náš zámek. Tým pod vedením šikovné paní Jarkovské z Třebechovic na tomto projektu pracoval více než dva roky a opravdu nelze říct nic přiléhavějšího než, že „to se zkrátka musí vidět". Děti to navíc mají z muzea jen pár kroků do oblíbeného Babiččina dvorečku, kde mohou zblízka vidět a poznat všechny druhy domácích zvířátek většinou i s mláďátky.

Mají v této hektické době lidé vůbec zájem o historii a návštěvu památek? A mohou na vás návštěvníci narazit také v roli průvodce?
Zájem naštěstí je. Mám vypozorováno, že mimo sezónu k nám chodí hodně rozdílná skladba lidí, než o prázdninách. Jsou to lidé zajímající se o historii, o architekturu, o náš rod, nástropní malby, mytologii… a protože v našem zámku je unikátních zajímavostí dost a dost, mají tu dostatečné vyžití a často se prohlídky rozvinou v dlouhé a zasvěcené debaty.

Co se týče provázení, osobně provázím poměrně často, dalo by se říci, že kdykoli, kdy je potřeba. A pokud mám chvilinku, provedu zámkem třeba i jednu jedinou babičku, která vážila cestu zdaleka a ani nevěděla, že toho dne je zámek zavřený. Také se snažíme vždy výklad maximálně přizpůsobit konkrétním návštěvníkům. Od dětí ze školky, přes studenty dějin historie, až po seniory. Dnes jsem třeba prováděl děti ze zvláštní školy z Rychnova nad Kněžnou. Objednaly si mě učitelky, kterým se „úprava" prohlídky právě pro ně v loňském roce líbila. Náš tým sice není velký, ale pokud to jen trochu jde, jsme připraveni postarat se o zájemce všichni a ani já nejsem výjimkou. Vnímáme to jako samozřejmost. Vážíme si každého hosta.

Mohl byste alespoň zčásti přiblížit nám neznalcům, jaké to je žít na zámku a jak je složité se o něj starat?
Když mi někdo řekne, „jé, ty se máš, ty máš zámek," odpovídám s úsměvem, „to ty se máš, protože ty zámek nemáš!" Takže vás možná zklamu, protože si tady vlastně nežiju jako na zámku. Je to tvrdá práce, která nikdy nekončí. A protože práce spočívá nejen v údržbě zámku a interiérů, ale spravujeme i okolní budovy, které by měly zůstat uchovány pro další generace, je jasné, že na nějaký idylický zámecký život prostor prakticky nezbývá. Velká část rodinných rozpočtů nejbližšího příbuzenstva jde nenávratně do bezedné zámecké studny. Výdělky z lesů a polí, či z nájmů bohužel režii nepokryjí a tak musíme obracet každou korunu několikrát, než ji investujeme.

Majitelkou zámku je vaše maminka, předpokládám ale, že různé zařizování a starost o běžný chod už spadá na vaše bedra?
Na ten běžný provoz ještě stačím. Navíc jsem měl to štěstí, že z pracovního úřadu mi byli přiděleni lidé, na které je takové spolehnutí, že i když jim skončila ta dotovaná část, zůstávají. Nechávám si je a budou tu moci pracovat, dokud mne sami neopustí. Což už se mi také stalo. Zemědělské pozemky si dnes obhospodařujeme částečně sami, i v lesích hospodaří kvalifikovaný personál. Pomáhá mi, že nejsem na věc sám. K závažným rozhodnutím přibírám členy rodiny, navíc je tu s námi maminka, která nikdy nezůstává stranou.

Mohl byste nám trochu přiblížit, jak vypadal váš život předtím, než jste se začal společně s maminkou Eleonorou Dujkovou (rozenou Bubna-Litic) o zámek starat? Měl jste nějaké vysněné povolání?
Pracoval jsem jako údržbář v nemocnici v Praze, takže jsem se pohyboval mezi úžasnými lidmi, kteří v době naštěstí již minulé nemohli z politických důvodů uplatnit své vzdělání. Po změně režimu jsem na stejné klinice pracoval jako správce a než jsem se v Doudlebách začal starat o rodinné dědictví, podnikal jsem.

A vysněné povolání? Já chtěl být v dětství ještěrkářem, takovým, co vozí na nádražích vagónky s kufry, později letcem, dirigentem, lesníkem jako tatínek. Anebo milicionářem – pardon – milionářem. (smích)

Jak jste dříve vnímal skutečnost, že zámek, který patřil vaší rodině, přešel do rukou státu? Jaké jste měl pocity, když po revoluci vaší rodině majetek vrátili?
To bylo v devětačtyřicátém a mne tehdy bylo mínus dva. Často jsme ale jako malí s rodiči do Doudleb či na Horní Jelení jezdili. Nebylo sice reálně kam, ale minimálně na hřbitovy zavítat byla povinnost. Také jsme se někdy dostali i do zámku. Tehdy tu ještě něco málo z nábytku zbylo. Bydlela tady rodina, která v rámci možností provozovala něco jako správcovství. Ti nás tehdy vždy vítali se slovy „vítáme vás u vás, posaďte se u vás, do vašeho, atd." Potom přišel rok, myslím, 67 a zámek byl po náročných opravách otevřen pro veřejnost. A tehdy jsem se od průvodkyň například dozvěděl, že rod Bubna-Litic zámek propil. Podobné lži jsem tu během prohlídek slýchával vícekrát. Častokrát jsme s maminkou se vstupenkou v ruce anonymně procházeli zámeckými místnostmi (kam namísto kamsi zmizelého rodinného majetku nainstalovali výstavu vamberecké krajky) a maminka nám při výkladu šeptem vyprávěla příhody, které se v té či oné části interiérů v jejím dětství udály. Popisovala také, jak to v místnostech dříve vypadalo, měl jsem tudíž později snadnější rozhodování při obměnách interiérů z „krajky" do původního stavu.

A pocit při zestátnění? Jak říká maminka: pro nikoho by nebylo jednoduché, kdyby byl osobně svědkem toho, jak přichází o majetek. Jaký může mít pocit člověk, kterému někdo něco doslova ukradne před očima? Pocit při návratu, o čtyři dekády později, byl samozřejmě dobrý, jako když se vrací domov, ale velmi záhy jsme si uvědomili, jaký obrovský kus práce je před námi a jak dlouhá cesta nás čeká. Jdeme po ní a leccos už se povedlo.

Pokud máte nějaký volný čas, co rád děláte? Jaké máte koníčky?
Říkám vždycky, že i to řízení rodinné firmy je vlastně koníčkem. Dalším mým velkým a celoživotním hoby je myslivost. Na relax si najdu trochu času spíše v zimě. Mám rád hory, když to jde, jezdím lyžovat.

Zbude vám vůbec čas na rodinu?
Je pravda, že na rozdíl od ostatních nejezdím z práce na víkend domů. O víkendech máme otevřeno. To by nešlo. Drtivou většinu času trávím v Doudlebách, jako pravověrný pracující důchodce, odloučen od Prahy, ve které jsem trávil celý život a kde doposud žije celá moje rodina. Ale když se na mne přijedou podívat, to víte, že si na ně čas udělám.

Zmínil jste v úvodu akce pro veřejnost. Na co se mohou návštěvníci zámku těšit v nejbližší době?
Dvaadvacátého května bude na zámku koncert proslulého bluesového kytaristy Davida Evanse z USA, 24. června přijede zahrát Jaroslav Hutka. A bez přestávky po celý rok se vždy k polovině kalendářního měsíce v areálu konají oblíbené farmářské, někdy farmářské a řemeslné trhy, většinou s doprovodným programem. Ty nejbližší nás čekají 19. 6., přivítáme jimi léto. Jste srdečně zváni!