Přejeme vše nejlepší k narozeninám lidem narozeným 29. února

Mají jiné osudy, odlišné povahy, žijí v domech i bytech a vůbec se neznají. Přesto mají jedno společné. Do jejich života se navěky zapsalo datum 29. února. Přestupný rok je pro ně něčím vyjímečným a jiným než pro ostatní. Oni se v tento den před lety narodili, řekli si své ano nebo zažili menší zázrak.

Jana Ruprechtová, Irena Martincová, manželé Jakubcovi ani Ludmila Ryšavá se neznají. Všichni žijí v rychnovském okrese, ale o sobě nic nevědí. Přesto jsou jejich životy podobné.

Přestože v jejím rodném listě stojí datum narození 23. října 1975, devětadvacátý únor má pro ni zvláštní význam. V ten den v roce 1992 se Ludmila Ryšavá z Podbřezí podruhé narodila, když přežila dopravní nehodu, při níž se nedaleko Třebechovic pod Orebem střetl nákladní vůz s autobusem.

V něm tehdy se svým tatínkem cestovala i šestnáctiletá Ludmila. Kolizi, při níž dva lidé zemřeli, přežila. Přišla však o pravou nohu. I tak se naučila znovu žít a svůj hendikep nijak neřeší.

„Jeli jsme tehdy z výletu v Německu, kde jsme byli od podniku, v němž táta pracoval. Já si z té nehody nic nepamatuji. Všechno vím až z vyprávění,“ vzpomíná žena, která má dnes krásného tříletého zdravého syna Dominika a žije úplně normálně jako kdokoliv jiný.

K domovu jim před dvaceti lety chybělo urazit jen několik málo kilometrů. Avšak autobus se bočně střetl s kamionem, který ho na pravé straně zcela „rozpáral“. „Seděla jsem zrovna na té straně u okna. Byla jsem v bezvědomí a probrala se až v nemocnici v Rychnově,“ dodává Ludmila Ryšavá.

Po nemocnicích a rehabilitacích strávila víc než půl roku. Nakonec se naučila bez obtíží chodit i s protézou a dnes žije spokojeně. „Bylo to hodně těžké období, ale už je dávno za mnou. Přesto si pokaždé, když se datum objeví v kalendáři, vzpomenu.“

Tehdy se musela na delší dobu vzdát sportu, který měla moc ráda, ale nakonec se znovu posadila na kolo. Jedno přání však stále má. „Moc ráda bych se ještě jednou postavila na lyže,“ říká.

S počítačem si „tyká“ i v osmdesáti

To osmdesátiletá Irena Martincová z Týniště nad Orlicí, stárne jen jednou za čtyři roky. „Letos je mi krásných dvacet,“ směje se stařenka, které by její vitalitu a humor mohl závidět kdejaký padesátník. Její skutečný věk prozradí snad jen vrásky na čele, ale duchem stárne skutečně jen jednou za čtyři roky.

Ve svém domku v Týništi žije spolu se svou kočkou, a co potřebuje, si ještě zvládne bez problémů zařídit. „A co ne, tak mám kolem sebe moc hodné sousedy, kteří mi ochotně pomohou,“ dodává Irena Martincová. Kdo by čekal, že ve volném čase kouká na televizi a neví co by, pěkně by se spletl. Každý den vyráží do klubu seniorů a plní v něm navíc i jednu speciální funkci. Pokaždé, když má někdo kulaté narozeniny, vymyslí mu básničku. A kde, že bere inspiraci? „Tady v tom křesle u okna,“ ukazuje rukou. „Občas v něm na chvilku usnu a pak mě zase něco napadne,“ vtipkuje.

K letošnímu jubileu jí členové klubu seniorů na oplátku darovali celý sborník jejich básní, jež psala všem oslavencům. „Bylo to moc milé překvapení. Vůbec jsem to od nich nečekala,“ říká s úsměvem Irena Martincová.

Ani techniky se stařenka nebojí. Na počítači píše své básně, má tam i recepty a dokonce si zahraje hry. „Občas si zahraju karetní hru solitér anebo klikománii,“ prozrazuje.

To, že je čilou dámou, na ni prozrazuje i její rodina. Právě její snacha ji tajně do výzvy Rychnovského deníku přihlásila. „Ale já jsem už tušila, že se něco děje a chystá. Viděla jsem ty jejich posunky. Jen jsem se bála, aby mi nedali štěně. To bych už nezvládla s ním běhat po loukách,“ směje se. Darů dostala mnoho. Jedno přání přeci jen má. „Aby mi sloužilo zdraví a měla se aspoň tak dobře jako nyní. A ještě bych si přála se dočkat pravnoučat,“ dodává.

Devětadvacítka je spojila navěky

Magické datum 29. února je zvláštní i pro manžele Yvonu a Františka Jakubcovi z Chlen u Vamberka. V ten den před dvaceti lety si řekli své ano. Že by však zvolili tento termín pro jeho jedinečnost, pravdou není. „Kdepak. Bylo to úplně jinak,“ směje se Yvona Jakubcová a pokračuje: „Chtěli jsme dělat hostinu v hospodě v Kostelecké Lhotě ještě v době, kdy v ní šéfoval Zdeněk Adamec. Byl vyhlášený kuchař i číšník a my o něj nechtěli přijít. No a on k prvnímu březnu končil. Takže to muselo být před tím a jediná volná sobota byla devětadvacátého,“ vypráví manželka. Úplně původně však měla být svatba na první jarní den.

Samozřejmě kamarádi muže si z něj prý utahovali, že to udělal schválně, aby nemusel kupovat kytku každý rok. „Nám to z počátku opravdu vůbec nedošlo. To až později, když o tom začala mluvit kamarádka. Dnes je ale krásné, že když se podívám na snubní prsten, mám uvnitř vyryté datum 29. 2. 92, které se z obou stran čte stejně,“ říká Yvona Jakubcová.

Letošní kulaté výročí ještě s manželem neoslavili, snad o víkendu. „I když mi nejsme moc slavící typy. Ale nechám se překvapit, jestli manžel něco nevymyslí,“ dodává. Když sama loví v paměti, tak pro ni bylo nejkrásnější oslavit první oficiální výročí, tedy čtyři roky od svatby. „Tehdy se naše datum objevilo v kalendáři poprvé, tak asi i proto. Ale dnes je vtipné, že vlastně oficiálně slavíme pět let od svatby a máme už dvě skoro dospělé děti,“ směje se Yvona Jakubcová.

„Práskly“ ji její kolegyně z práce

Příjemné překvapení zažila i Jana Ruprechtová. To, že se narodila 29. února 1968 na ni prozradily její kolegyně kuchařky ze školní jídelny dobrušského gymnázia. „Je to skvělá ženská a jen se styděla ozvat,“ shodly se. A měly pravdu. Usměvavá žena už letos své narozeniny oslavila. „Dostala jsem dvě malé želvy, které jsem si moc přála. A v práci mě to ještě čeká. Ženský mě však tímto krokem překvapily a dojaly,“ říká se slzami radosti v očích Jana Ruprechtová.

Sama si nikdy vyjímečná nepřipadala, ale vzpomíná si, že když byla na škole, spolužáci se vždy s údivem ptali, jestli se skutečně narodila 29. února. „Doma to jinak slavíme každý rok,“ dodává.