Studenti Kateřina Řehořová a její přítel Filip Kočí z Potštejna si vyzkoušeli pomoc v Raspenavě a udělali zajímavou osobní zkušenost.

Pomáhat chtěli už po povodních na jaře na severní Moravě, to měli ale zkouškové období. Proto se vydali teď. Zjistili si přes humanitární organizaci Adra, kam mají jet, vyfasovali od rodičů příspěvek na benzin, nakoupili prostředky a nářadí na úklid a ve čtyři ráno vyrazili.

Severočeská Raspenava jim připadala jako po válce. Další poznatek: Podle toho, co na místě nedlouho po povodních Kateřina Řehořová zažila, má dojem, že si na postižená místa hodně lidí jezdí něco dokazovat. „Já jsem si tam třeba jela dokázat, že jsem něco platná i při fyzické práci. Kdyby mě naši viděli pracovat s lopatou, asi by se divili,“ směje se studentka, která netají dobrý pocit, že náročnou fyzickou práci zvládla.

Pozorovala i jiné typy lidí, kteří na místo přijeli něco dokazovat druhým. Student práv, který s nimi pracoval ve skupině, si odmítal dát pauzu na jídlo a pití: „Neustále vykřikoval, že on to nepotřebuje, a oháněl se lopatou. Když jsme další den měli shrabovat trávu a štěrk, tak dvakrát hrábnul, zaksychtil se a připadalo mu to málo hrdinské.“ I čištění zahrady rodinného domu od nánosu metru a půl bahna a písku některým připadalo jako nepodstatná práce.
„Ano, bylo i mnoho důležitějšího, ale někdo to udělat musí. A tady šlo navíc o pomoc starší dvojici,“ je vysokoškolačka přesvědčena. Studenti navíc zjistili shodu okolností: Muž z manželského páru pochází z Potštejna!

V dolním patře domku, kam vnikla voda, přišli senioři o nově zařízený a vymalovaný obývák. Alespoň, že jim dům nepopraskal. Všude kolem připlaval nepořádek, různý šrot, kola od aut, popelnice, jízdní kola. Majitelé měli i rok nové auto, které skončilo o několik bloků dál a je nepoužitelné.

Studenti na jejich zahradě a v okolí domku pracovali od půl desáté do pěti. V Liberci měli zajištěnou večeři i nocleh. Jejich spolupracovnice jim však nabídla přespání na chalupě ve Světlé pod Ještědem. „Aspoň jsme se pořádně vyspali. Padli jsme do postele o půl deváté. Takhle brzo se nám to ještě nestalo,“ popsala studentka Kateřina, jak zapracovala únava. Ale svaly si prý rychle zvykly. Ujasnila si, že bylo důležité rozložit síly: „Kdo se ráno strhal, odpoledne už nemohl. Snažili jsme se přesto vydat ze sebe maximum.“ Po práci na zahradě třídili dřevo na topení: „Navlhly jim ho asi dva metráky, chytla se na něj plíseň. Vytříděné dřevo jsme převáželi do vysušeného dřevníku, aby se ten stávající také mohl vyklidit od bahna.

Studenti potkali na severu Čech lidi, kteří tam dobrovolně pracovali mnohem delší dobu než oni. „Měli jsme trochu pocit studu, že jsme tam krátce, přesto nám majitelé domku moc děkovali, bylo vidět, že mají radost,“ dodala dívka, že to pro ně bylo největší odměnou. A domluvili se, že manžele z Raspenavy přivítají příští rok v Potštejně.

(zen)