Lidé na maratonu v číslech
Letošní ročník byl jubilejní – konal se již podvacáté

Na start se postavila rekordní účast 10 tisíc běžců a běžkyň

Podle pořadatelů čtvrtina účastníků se na start postavila poprvé v životě, což potvrzuje fakt, že obliba vytrvalostního běhu stále roste

Tým organizátorů připravující pražský maraton má okolo 30 členů. V den vlastního závodu se rozšiřuje o stovky dobrovolníků. Letos se jich zapojilo 1258

Na bezpečnost účastníků během závodu dohlížela v pražských ulicích asi stovka policistů

Zapojit se do organizace prestižního podniku se letos rozhodla Hana Čapková z Kostelce nad Orlicí. Rozšířila více než tisícovou masu dobrovolníků, kteří se v prostoru startu a cíle na Staroměstském náměstí a na trati dlouhé více než 42 kilometrů,  pohybovali v tyrkysových tričkách.

Kdy se zrodil ten nápad – vyrazit do Prahy zdarma pomáhat?
Bylo to vloni v září, kdy jsem si začala pohrávat s myšlenkou zaběhnout pražský půlmaraton, ale na maraton jsem si ještě netroufla.

Co vás vedlo k tomu, vyrazit do hlavního města a po celou neděli se starat o tisícovky nadšených účastníků pražského maratonu?
Sama jsem nadšeným běžcem, a proto jsem chtěla být alespoň jeho součástí a poznat maratonské prostředí z druhé strany. A na půlmaratonu jsem se zamilovala do té bezprostřední atmosféry.

Přibližte náplň, kterou dobrovolnická práce obnášela?
Největší obavy jsem měla z časného vstávání. Na Staroměstském náměstí jsem se musela hlásit už v pět hodin. Předem jsem si mohla vybrat, na jakém stanovišti chci být. Jednou z možností byl prostor startu a cíle. Přiznávám, že jsem si vybrala start/cíl na Staromáku také kvůli tomu, že mezi běžci byli kamarádi, které jsem mohla zároveň i povzbudit. Měla jsem dojem, že právě tady mám větší možnost na ně narazit, což nakonec úplně taková pravda nebyla. Ráno se jednalo o připevňování reklamních banerů a celkové „vyšperkování" prostoru, před startem jsme pomáhali s řazením běžců do správných koridorů.  Po jejich opuštění, když se závod odstartoval, jsme si vzali velké pytle a uklízeli je. Dále se jednalo o občerstvení běžců po doběhu a předávání medailí jak na rodinném běhu, který je součástí maratonského dne, tak na samotném maratonu.

Ovládáte angličtinu, jak moc jste ji v centru mezinárodního závodu využila?
Občas ano, protože mezi běžci i diváky byla spousta cizinců. Většinou se ale ptali pouze na to, kde co najdou.
V cílovém prostoru jste odbavovala nezřídka totálně vyčerpané běžce. Muselo to být často velmi emocionální…
Odebírala jsem běžcům v cíli elektronické čipy připevněné na startovních číslech.  Bezprostředně za cílovou metou, těsně předtím, než dostali svoji maratonskou medaili. Ano, bylo to velmi emotivní. Někteří z běžců nás spontánně objímali, někteří dokonce i líbali. Viděli jsme v jejich obličejích výrazy mezního vyčerpání i naprostého štěstí.

Vybavíte si konkrétní zážitek?
Pobavilo, když jeden Ital doběhl a samou radostí mě začal líbat, na což poblíž reagoval kolega dobrovolný pořadatel, který zrovna odebíral čipy. Říkal něco v tom smyslu, proč jen ženský dostávají pusy, myslel to tak, že i on by chtěl políbit od ženy. Impulsivní Ital tomu porozuměl a v eufórii podokončení  extrémního závodu začal líbal i jeho, na což si kolega  dobrovolník začal otírat ústa a hned jižanovi vysvětloval, že takhle to rozhodně nemyslel… Zasmáli jsme se tomu všichni a všichni se ještě jednou objali.