Přestože se národní házená řadí mezi tzv. malé sporty, píše velké a mnohdy nezapomenutelné příběhy. Ne jinak tomu je v Dobrušce, kde se pevně zakořenila už v roce 1931, tedy před 86 lety. I když tedy oddíl národní házené TJ Sokol Dobruška neslaví letos žádné kulaté výročí, rozhodl se uspořádat 17. června setkání hráčů, trenérů a funkcionářů, kteří v minulosti reprezentovali jeho barvy. A ze všech stran znělo, že to byl výborný nápad.

Od posledního setkání totiž již uplynulo mnoho let, a tak spoustu z těch, co pozvání přijali, překvapilo nové moderní multifunkční hřiště, které tu v roce 2014 vzniklo díky evropským dotacím a nahradilo letitý asfaltový povrch. Spolu s tím se objevilo i tréninkové hřiště a koutek pro nejmenší děti.

V dobrušské národní házené byly - a to zcela bez nadsázky - ženy vždy o krůček napřed. První úspěch zaznamenaly v roce 1946 dorostenky vítězstvím v Severovýchodní župě a také dnes hrají ženy, nejvyšší soutěž - první ligu, zatímco muži „pouze" druhou. Seznam úspěchů je téměř nekonečný, o čemž svědčí desítky blyštivých pohárů.

Hráči a hráčky z Dobrušky mnohokrát přivezli zlaté medaile z mistrovství republiky, Českého poháru, zvítězili v krajských i oblastních přeborech, ženy vyhrály (a ne jednou) I. ligu, v jejich středu hrály nejlepší střelkyně celé soutěže, stejně jako nejlepší hráči na mistrovství republiky, muži i ženy startovali v barvách Čech v mezizemském utkání Čechy – Morava, získali titul Mistr národní házené. Za všemi skvělými výsledky pevně stáli a dodnes stojí skvělí trenéři a spolehliví funkcionáři.

Ale vraťme se zpět „na zem", lépe řečeno na sraz dobrušských národních házenkářů. Jednotlivá bývalá družstva se lehce rozpoznala podle diskutujících skupinek. Přišly i takové pamětnice jako Blanka Bartošová (dříve Doležalová), Ludmila Švábová (Kupková) a Jiřina Žabková (Novotná), jejichž ročník narození přiblíží lehce fakt, že za družstvo žákyň startovaly už v době druhé světové války.

Právě v dobrušském provedení tohoto sportu není výjimkou „přenášení řemesla" z otce na syna či z matky na dceru a mnohdy ještě dál, nebo to, že s mičudou v ruce se po škvárovém hřišti proháněli všichni sourozenci a pak ještě jejich partneři. Jedině tak se mohlo stát, že v rámci jednoho utkání starých gard, nezbytné součásti každého takového srazu, vzniklo družstvo Zahradníčků a Vondráčků, v němž hráli Zdeněk, Marie, Slávek a jeho žena Lída Zahradníčkovi, Hanka (bývalá Zahradníčková) a její muž Josef a jejich děti Adam a Míša Vondráčkovi. Nutno dodat, že ten letošní „sranda mač" patřil mezi zcela výjimečné v tom, že se nikdo z dříve narozených nezranil, protože přetržených achilovek, zlomených noh či rukou bylo v minulosti dost. Moderátor zápasu a bývalý předseda oddílu Slávek Jelen proto už na začátku vtipně připomínal, že lékařská i pohřební služba jsou v pohotovosti, jen dobrušská smuteční síň zatím není bohužel dokončena…

Společné roky na hřišti při trénincích a utkáních, ale i cesty za zápasy samozřejmě upevňovaly přátelství a přinášely i spoustu legrace. „Vracely jsme se na podzim roku 1968 autobusem ze zápasu první ligy v Ostravě - Porubě a uprosily řidiče, aby nám zastavil u lesíka, že si nutně potřebujeme odskočit," líčila Zdena Matyášová. Už-už chtěla se spoluhráčkami zasednout do trávy a v tom: „Koukáme do lesa a vidíme děla. Oni tam byli ukrytí ruští vojáci. V té chvíli nás všechno přešlo."

Kamarádské vztahy se přenášely i do soukromí, a tak se neobešla bez házenkářské „asistence" žádná svatba člena oddílu. „Nebuďte smutní, že liga je v tahu, že Hanka se vdá a body jsou pryč. Láska je krutá, když vůbec se neptá, co parta a pro koho zbude tu míč," začínala písnička složená před mnoha desítkami let pro házenkářku-nevěstu zpívaná přímo na náměstí krátce poté, co svatebčané opustili obřadní síň.

Zkrátka sraz národních házenkářů z Dobrušky byl plný krásných vzpomínek, a tak se všichni účastníci těší, co současné vedení oddílu v čele s Jiřím Bednářem vymyslí za čtyři roky, kdy tahle parta bude slavit kulatou devadesátku.

Dana Ehlová