Opočno to Pardubicím pořádně natřelo. To by asi napadlo každého, kdo by zběžně pohlédl na výsledkovou listinu letošních Pardubických střípků. Ale jedná se o literární soutěž, takže hodnocení bude střízlivější. Jakub Stojan z Opočna získal 1. místo, šest dětí z Pardubic se podělilo o 2. a 3. Celkem soutěžilo 149 prací, v Jakubově kategorii jich bylo sedmnáct.

Zatímco u většiny soutěžících porota, ve které seděl třeba spisovatel Lubomír Macháček, váhala a většinou udělovala 1. místo dvěma adeptům, u Jakuba prý nebylo o čem přemýšlet. „Neuvěřitelná slovní zásoba, vkládáme do něho velké naděje,“ zaznělo při konečném verdiktu. Zajímavé je, že malé dílko vůbec nevznikalo kvůli soutěži. O Jakubově účasti rozhodovala jedna náhoda za druhou.

Na začátku bylo čtení. Olga Stojanová patří mezi matky, které dětem čtou odmalička, ale to není náhoda, to je zásluha. Náhody přišly potom. První je ta, že žijeme v době magnetek. Magnetky s písmenkovou abecedou měli u Stojanů na ledničce, Jakubův starší bráška Martin se každou chvilku ptal, jak se které písmenko čte. „A když mu byly tři roky, šli jsme po městě a on mi přečetl nadpis na plakátu. Byla jsem docela v šoku,“ přiznává Olga Stojanová. Takže když Jakub ve čtyřech letech četl, už ji to nepřekvapilo, věděla, že ho měl v parádě Martin.

Jakuba čtení bavilo, brzy začal tvořit. Ještě než šel do školy, psal příběhy, básničky, nejdřív ručně, pak odněkud vytáhl maminčin starý psací stroj. Většinou psal jen tak, ale občas měl k psaní důvod. „To když psal odpustky,“ vysvětluje maminka. „Jakmile měl nějaký průšvih, dal nám před ložnici dopis. Tam napsal, abychom se nezlobili, a připojil básničku.“

Ale zpět k náhodám. Jakub má spoustu kamarádů a kamarádek, někdy si jeho výtvory čtou společně na ulici. Náhodou touto ulicí chodí Božena Tymichová, autorka dvou pohádkových knížek. Tím, co jí děti přečetly, byla nadšená. A náhodou věděla od vedoucí opočenské knihovny o vyhlášené literární soutěži, zanesla tedy příběh do knihovny, kde ruční text přepsali a vedoucí Radka Mecnerová jej odeslala do soutěže.

V polovině listopadu jel Jakub na vyhlašování výsledků. Když se ho dnes zeptáte, zda vítězství čekal, odpověď je spontánní: „To tedy né!!!“ Z ceny měl radost, jen ho mrzelo, že nevyhrály také kamarádky, které se soutěže zúčastnily a byly na předávání s ním.

A co přinese budoucnost? Porota do něho vkládá velké naděje. Rodiče? „Kartářka mi řekla, že o něm ještě uslyšíme. Tenkrát jsem odpověděla - hlavně aby to nebylo v černé kronice. Když vyhrál, tak jsem si na to vzpomněla,“ směje se Olga Stojanová. A Jakub, ten má jasno. Chtěl by být spisovatelem. „Nejvíc mě baví vymýšlení různých zápletek,“ svěřuje se nadějný autor.

Jakub Stojan je podle porotců dítě s neuvěřitelnou slovní zásobou. A podle kamarádů i rodiny s bujnou fantazií.

Jako malý jsi prý měl rád Ferdu mravence nebo Povídání o pejskovi a kočičce. Co dnes?
Čtu všechno. Teď zrovna Děti z Bullerbynu. A taky knížku 365 pohádek na dobrou noc, každá je na jeden den.

V knihovně mi prozradili, že si půjčuješ i kuchařky. To podle nich vaříš?
Ne, vařím s babičkou. Ale číst v kuchařkách mě baví, občas některý recept ukážu mamce, že by to mohla uvařit.

Tak to má mamka určitě radost! Píšeš i básničky. Jak ses dostal k nim?
Kromě krátkých básniček mám hrozně rád Kytici. Tu už odmalička, líbí se mi i film.

Básničku jsi zařadil i do soutěžního textu, teď otázky k němu. Proč Skotsko?
Proč ne? Důležitá je zápletka, můžu ji klidně umístit třeba do Vesmíru. A o Skotsko nejde, jde o Lochnesskou příšeru.

Kde bereš jména? Bradonosa chápu, ale co třeba Vylzegat?
Jména si vymýšlím a musí dobře znít. Zkuste si to říct Vylzegat.

Souhlasím. A teď další: Vilém ochočil příšeru, ale ty jsi ho hned posadil na místo prezidenta. Myslíš, že chytit příšeru stačí, aby se člověk stal prezidentem?
Ale tam nešlo o chycení. Jediný ze všech se nebál a chtěl něco udělat. Ne pro sebe, ale měl starost o jezero. Nejdřív mu nikdo nevěřil, ale on měl pravdu a přesvědčil je. Na příšeru šli společně. Byl nejchytřejší a nemyslel jen na sebe.

Chápu, to jsou vlastnosti dobrých prezidentů. Jenže sotva mu příšeru někdo ukradl, začali ho poddaní nenávidět. Copak nemohl zůstat dobrým prezidentem i po té krádeži?
Příšera už nebyla příšera. Byla ochočená a jmenovala se Alie. V pohádce je napsáno, že ji měl Vilém ve svém znaku. Tak to přece znamená, že Alie nebyla obyčejná, znamenala stát. A když si ji Vilém nechal ukrást, tak všechny zklamal.

Když tě poslouchám, shoduji se s porotou i s kartářkou… Zatím jsi psal jednostránkové věci. Pustíš se do něčeho většího?
Teď mám úkol do školy. Je to úkol navíc, jen pro ty, které baví psaní. Máme napsat pohádku na pět stránek a musí v tom být básnička.

O čem pohádka bude, na to jsme se Jakuba neptali. Je žákem 4. třídy ZŠ Opočno, učí ho Jaroslava Pachovská. Kdyby si v novinách přečetla, o čem pohádka bude, nemohla by se už těšit na překvapení. Hezká překvapení má rád každý a je možné, že Jakub jednou překvapí nás všechny.
Příběh, který porotu uchvátil - Locnesská příšera

Ve Skotsku u jezera Locnes žil rybář jménem Vilém Bradonos. Nebyl ani moc bohatý, ani moc chudý. Všichni, co ho znali, ho měli rádi, dokud v jezeře Locnes locnesák neboli majitel jezera nevysadil Locnesskou příšeru.

Vilém se nebál té obrovské stvůry a tak řekl: „Já se jí bát nemusím, žiju tu spoustu let a pokusím se jí ulovit“. Všichni říkali, že je to blázen, ale on nevnímal jiné, kteří neocenili jeho starost o jezero. Jeho přítel jménem Radim Vylzegat mu radil: „Vílo, ona jde chytit na uzené nebo jiné maso“. A Vilém se zeptal: „Jak to víš?“ Radim řekl: „No já jednu choval. A ta měla ráda uzený.“ Najednou tam přišla Tereza Panská a vmísila se do rozhovoru: „Kluci, kluci, vy nevíte , že ona má ráda býlí?“ Ale Radim se naštval a řekl: „Jó, ona jó? Co když to je on nebo ten?“ Tereza se s Radimem začala hádat, že je to ona, a Radim, že je to on bla, bla, bla. A pak tam přišel Kuba Okonos a změnil návrhy na ono. Pak začaly přípravy. Koupilo se maso, býlí a nějaká rybářská výbava. Pak šli k rybníku a chytali locnesskou příšeru. Ale najednou se nad vodu objevila hlava locnesky a řekla: „Já jsem Alie a vy? Prosím, jsem hodná a nic vám neudělám.“ Vilém tedy nechytal ji, ale na opak o ni pečoval. Krmil ji a ochočil si ji a lidi se na ni chodili dívat a říkali: „ten Vilém je šikula“ nebo „ten Vilém je mistr ryb“. Viléma posadili na prezidentovo místo. Ale jednoho dne mu ukradli jeho Alie, kterou měl ve svém znaku. Pak ho poddaní začali nenávidět, ale Tereza a Radim s Kubou mu chtěli pomoci. Tak začala honba za zlodějem locnesky.

Tak ti naši přátelé cestovali po celé zemi, ale zloděje ne a ne najít. Tak začali ztrácet naději, ale moudrý šaman Stará Bota jim to řekl takhle:

„Nevzdávejte naději, štěstí při vás stojí,

každý zlodějíček něčeho se bojí.

Však tam, kde se nevyznáš, a on jako rys,

tak tam mu do oka nejlíp vlítne hnis.

On vás nevidí a vy jeho jo, tak natáhněte nohu,

šupa spadnul na zem a děkujeme Bohu,

má zlomenou nohu.

Pak svažte ho a ptejte se na vše, co hledáte,

pokud vám lhát bude , tak můžete hádat se.“

Vilém a kamarádi se dostali do skladu pomocí kouzla šamanova a slyšeli hlasy. Ty říkaly: „Zítra vám dám tu locnesku do jezera a vy my zaplatíte.“ Ale odvážný tým tedy vyšel v určitou dobu k jezeru Bebenes a čekal. Najednou přijel kočár s Bebenesem a se zlodějem. Chtěli si předat věci, ale najednou zjistili, že je locneska pryč. Tým ji dostal do jezera Locnes a tak vše dobře dopadlo.

Dana Marková