VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Být tak blízko naprosté katastrofy bere dech

Japonsko - Jen málo Čechů bylo u nedávné japonské tragédie.

27.5.2011
SDÍLEJ:

Jen málo Čechů bylo u nedávné japonské tragédie. Mezi těmi, kdo teď pomáhají, je i novinář Marek Hovorka se svými přáteli.Foto: Marek Hovorka a Eric Zdenek

Co možná nevíte
- All Hands Volunteers je nezisková organizace se sídlem v USA, jejímž cílem je pomáhat v oblastech postižených přírodní katastrofou.
- Za pět let existence se ve čtrnácti projektech, mimo jiné na Haiti, Filipínách nebo Indonésii, vystřídalo téměř šest tisíc dobrovolníků z více než čtyřiceti zemí světa včetně České a Slovenské republiky.
- Více na http://hands.org

Pravděpodobně nikdo v Česku netuší, že uprostřed tsunami zničeného japonského města Ofunato se několik desítek dobrovolníků z celého světa pod záštitou americké organizace All Hands Volunteers snaží pomoci odstranit následky děsivé katastrofy. Po osm dní jsem se pokusil být jedním z nich. Ale od začátku…

Den –65: Pátek 11. března. Severovýchod japonského ostrova Honšú zasahuje jedno z nejsilnějších zemětřesení v historii Země. Děsivá vlna tsunami smete přístavní města i vesnice a zanechá za sebou více než 25 tisíc mrtvých a nezvěstných, statisíce lidí bez domova. Hned pár dní po katastrofě se s francouzským kamarádem Xavierem snažíme najít způsob, jak se zapojit do pomoci zemi, kde již víc než rok s manželkami žijeme. Až na konci dubna se nám ale podaří najít All Hands, o kterých netušíme zhola nic, a dohodneme se na květnovém příjezdu do Ofunata.

Den 0: Vyrážíme na 900 km dlouhou cestu, spíme v autě a já se v internetové nonstop kavárně v noci raduji z bronzových medailí našich hokejistů. Ve vedlejší kóji někdo zjevně sleduje nepříliš mravný film, ale můj křik při každém gólu vše přehluší.

Den +1: Ještě pár kilometrů před Ofunatem romantická krajina vůbec nenasvědčuje tomu, že se tu před dvěma měsíci odehrála obrovská katastrofa. Snad kromě zvlněné dálnice, ovšem D1 je daleko horší. Po příjezdu nás šéf projektu Marc Young seznamuje s detaily a hned se jde na věc.

Odjíždíme do bytového komplexu, kde voda zaplavila přízemí. Nezdá se mi to tak strašné a celý den se pilně oháním kladivem a pajcrem při dobývání vlhkých sádrokartonů a izolací.

Večer přijíždíme do léčebny, kterou sdílíme s evakuanty a nemocnými. Na zemi porůznu spí několik desítek lidí všeho věku a pohlaví, trochu mi to připadá jako reality show. Kupodivu mne bolí ruce.

Den +2: Úterý je vždy volným dnem, který využíváme s Xavierem a Američankami K. J. a Antj k cestě na pobřeží. Po počátečním vtipkování nám brzo zamrzá úsměv, vidíme desítky kilometrů naprosto zničených měst a vesnic, kde nezbylo prakticky nic kromě hromad trosek. Fotíme a trochu si připadáme jako hyeny.
Alespoň visačky All Hands o nás říkají, že nejsme jen hloupí turisté. Nevím, jak vypadala Hirošima, ale být tak blízko naprosté katastrofy bere dech.

Den +3: Na mítinku, kde se rozdělují dobrovolníci na jednotlivé projekty, konečně poznávám, jak perfektně organizovanou akcí projekt All Hands je. Každý ví přesně, co má dělat, kdo bude jeho lídrem a komu se bude pomáhat. Pokračujeme v bytech z pondělka, dozvídám se, že byly kolaudované v říjnu. Vedoucího naší skupiny, Kanaďana Marka, celý den nevidím, protože doluje bahno zpod podlah, kde je asi půl metru místa a dusno k zalknutí. Má můj tichý obdiv, večer se s ním alespoň dobrovolně hlásím na mytí nádobí. Bolí mě ruce.

Den +4:
Víc a víc poznávám tu různorodou směsici lidí, kteří si z vlastní kapsy zaplatili letenky do Japonska, aby tu pomáhali pro ně naprosto neznámým lidem.

Někteří jako K. J., která mi ze všeho nejvíc připomíná hrdinku amerických akčních filmů, tu zůstávají měsíce. Nevím, jak to vydrží, skoro se stydím, že jsem přijel jen na týden. Večer v lázni, kterou využíváme s místními, se mne starší pán ptá, zda patřím k dobrovolníkům. „Děkujeme, že jste přišli,“ říká po kladné odpovědi lámanou angličtinou. Tuhle větu uslyšíme ještě mockrát a pokaždé mám zvláštní pocit. Abych nezapomněl, bolí mě ruce.

Den +5:
Finiš projektu zaplavených apartmánů. Naše skupina se rozrostla až na dvacet lidí včetně americké zpěvačky Sary Bareilles, která po skončení turné po Asii přijela na tři dny se svou kapelou, převlékla se do tepláků a dřela stejně jako všichni ostatní. Jeden ze šesti Chrisů v All Hands mi říká, že jeho babička emigrovala před lety z Československa.

Při večerním mítinku se od Marca dozvídáme, že Rikuzentakata stále trpí nedostatkem jídla. Dva měsíce po tsunami, neuvěřitelné. Na naší základně se seznamujeme s patnáctiletou evakuantkou Abigail, Japonkou z filipínskými kořeny. Odzbrojuje nás svou bezprostředností a obehrává v kartách všechny včetně zpěvačky Sary. Ruce mne nebolí, necítím je…

Den +6: Nové místo pro naši práci bere dech. Jsem v malinké skupině, která má pomoci panu Mueno Omizawovi s jeho domem v zátoce. „Zůstal jsem sám,“ říká smutně a ukazuje zničené stavby v okolí. Nad jednou z hromady trosek vlaje vlajka s nápisem Nikdy se nevzdávej.

K.J. najde v základech Muenova domu rodinné fotografie. „Tenhle malý chlapec nepřežil, a tenhle mladík zahynul, když se v nemocnici snažil vynášet pacienty do vyšších pater,“ říká Mueno a v průběhu dne nám přiváží z evakuačního centra mléko a čokoládu. Pracujeme o to usilovněji, děvčata se slzami v očích. Ruce? Co to je?

Den +7:
Podruhé u Muenova domu. Jeho příbuzní nám ráno napekli bábovky a taiyaki (sušenky ve tvaru rybiček), pod vedením kanadského tesaře Jakea se snažíme dokončit práci ještě dnes, ale je nás málo. Mimochodem rozumím mu každé páté slovo, ale je to skvělý chlap.

Odpoledne přichází univerzitní profesor Nomoto a zve nás na večeři s místními. V Japonsku jde o velkou poctu, utíkáme proto z mítinku. Marc se sice trochu mračí, ale ví, že nemůžeme odmítnout.

Prosté grilování před komunitním centrem ve vesničce, kde žije i Mueno, pořádá místní šéf Murakami. Byl majitelem obchodu s mořskými plody. Teď nemá nic a navíc jeho dcera zahynula.

Pro nás vykouzlí vynikající maso i zeleninu, trochu se stydíme a snažíme se o konverzaci. Jeden z místních na mne vychrlí „Kareru Čapek a Dášenka“. Po dvou pivech Asahi ruce ani trochu nebolí.

Den +8: Můj poslední pracovní den, Xavier se rozhodl zůstat o dva týdny déle.

Vybíráme desítky kilogramů smrdutého bahna ze základů domu v centru Ofunata. Po chvilce si zakazujeme používat slovo „shit“ a raději je nahrazujeme maršmelous. Sem tam narazíme na rozloženou rybu, která zápach ještě zvětšuje.

Ve svém závěrečném proslovu děkuji všem za jedinečnou zkušenost. Mám pocit, jako bych některé z těch lidí znal roky a jsem tu přitom teprve týden. Slibuji, že o všem, co All Hands v Japonsku dělají, napíšu doma v Česku.

Nově příchozí Ital na to reaguje slovy „Ahoj, prdelko“, naučil se je za jeden rok pobytu v Plzni. Ruce nebolí, klepe se mi brada…

Den +9: Odjíždím, objímám se s drsnými chlapy, které bych jinak v životě nepotkal, a nebo bychom o sebe neměli zájem. Antj a K.J. mají slzy v očích, já se bráním, co to jde, od Abigail dostávám dárek. Neloučím se ale na dlouho.

Za týden se sem vrátím, neslibuji to, prostě to udělám.

Můj domov je teď Fukushino Sato, říká Marc

Pouhé tři dny po zemětřesení a tsunami přistál „ředitel operací“ All Hands Volunteers Marc Young v Tokiu a o další čtyři dny později už byl v Morioce, hlavním městě nejpostiženější japonské prefektury Iwate.

„To, co je pro nás nejdůležitější, abychom mohli efektivně pomoci, je být na místě co nejrychleji a co nejblíže katastrofě,“ vysvětluje strategii All Hands hubený čtyřicátník. Sám říká, že Japonsko je pro ně neobvyklým projektem, protože navázat kontakty, bylo v tomto případě komplikovanější.

Ovšem už prvního dubna dorazil do oblasti první dobrovolník a 12. dubna projekt oficiálně začal. „Chceme pomáhat lidem tam, kde jsou a žít s nimi, proto je naše základna v Ofunatu a ne v 75 kilometrů vzdálené Morioce, kde bychom sice měli určitě pohodlí, ale naše pomoc by nemohla být tak účinná,“ dodává Marc Young. Ptám se jej, jaký je rozdíl mezi All Hands a řadou dalších daleko větších humanitárních organizací, kterým se třeba účinnou pomoc poskytnout nepodařilo.

„Velké organizace přijedou a řeknou my děláme tohle a tohle, zatímco my chodíme a ptáme se, co potřebujete,“ nabízí svůj pohled Young a naprosto mne „odrovnává“ odpovědí na poslední otázku, kolikrát v roce se podívá domů.

„Můj domov je nyní Fukushino Sato (základna All Hands v Ofunatu), nemám svůj byt ani dům, občas navštívím svou maminku ve Státech, ale jinak se pohybuji od projektu k projektu,“ dodává Marc a odjíždí na „dovolenou“, kterou je organizace pomoci v amerických státech postižených tornády.

MAREK HOVORKA,
autor je východočeský publicista,
bývalý šéfredaktor Deníku

27.5.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bouřka řádila, blesk na Pomezkách sjel komínem
3

Padaly stromy a lidé zůstali bez elektřiny

Škoda Karoq.

Kvasinská novinka odmávne první etapu „Staré dámy“

Traktory a traktoristé zamíří do Vesnice roku

Přepychy - Traktor, traktor a zase traktor - to bude 1. Traktor den v Přepychách. Na prostranství za fotbalovým hřištěm, které slouží jako burzovní plocha v rámci známých Podorlických trhů, se v sobotu 24. června uskuteční díky místnímu spolku hasičů zemědělská výstava a jízda zručnosti traktoristů.

Kam za sportem: Vršovan cup ve Voděradech

Východní Čechy - Pozvánka na vybrané sportovní akce v regionu.

Královéhradecký kraj je na třetím místě v recyklaci elektra

Královéhradecko - Obyvatelé Královéhradeckého kraje jsou opět v něčem první - v minulém roce odevzdali k recyklaci o více než jeden kilogram více elektra na osobu než v předešlém roce.

AUTOMIX.CZ

Policie v nesnázích: kuriózní nehody strážců zákona

/FOTOGALERIE/ Na vozech mají heslo Pomáhat a chránit, nicméně i oni potřebují občas pomoc. Vidět policejní auto - ať státní či obecní policie - v nesnázích je sice trochu nezvyklé, ale občas k tomu dojde.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies