Mohl by chodit „s nosem nahoru", protože se podílí na vzniku mnoha televizních pořadů s vysokou sledovaností, ale opak je pravdou. Zajímají ho úplně jiné věci než sláva.

Podívá-li se laik na váš webový profesní profil, tak se mu trochu zatají dech. Jak klikatá a složitá je cesta z Českého Meziříčí do pořadů nejprestižnějších českých televizních stanic?
Všechno začalo jako koníček. Když jsem přišel na vysokou školu do Hradce Králové, existovalo tam studio výukové televize a to mě, jako mladého studenta, oslovilo. Nastoupil jsem tam jako „pomvěd", což je pomocná vědecká síla. Začínal jsem od píky, dá se říct úplně od šroubku.
Studio bylo na tehdejší poměry – psal se rok 1977-78 – velice slušně vybavené od černobílých kamer až po záznam na dvoupalcové pásy. Udělal jsem si tam i diplomku, jejíž součástí byl výukový program Ohyb světla na štěrbině. Při předvádění tohoto jevu musí být v učebně absolutní tma, ale jev se dá pustit přímo do kamery na čip, tenkrát na vidikon, a nasnímat, vklíčovat živý graf intenzity světla z osciloskopu a pak promítat na televizi – to bylo úžasné. Dokonce po několika letech od jeho vzniku získal na přehlídce Techfilm nějakou cenu.

Co bylo po dokončení vysoké školy?
Vystudoval jsem matematiku – fyziku, učitelství pro druhý stupeň základní školy. Takže jsem původem učitel. 
Je to sice úplně jiný obor, ale má něco do sebe a poznatky z fyziky se mi stále hodí. Nikdy jsem neměl umělecké ambice, že bych dál studoval FAMU nebo DAMU, tolik jsem si nefandil. Učitelství se mi docela líbilo, takže jsem rok učil, vlastně dva, i během vojny – fyziku v maturitní třídě ve Valašském Meziříčí. Pak mi ale v roce 1985 nabídli, abych ve studiu výukové televize (SVCT) při pedagogické fakultě pracoval, když jsem tam po celou dobu studia dělal „pomvěda". Byla to šance, která se mi opravdu líbila. Podvědomě jsem něco takového chtěl dělat, vždycky mě bavilo focení, a dostat se k videotechnice byl tenkrát tak trochu zázrak.

Kdy a proč jste se postavil 
takzvaně na vlastní nohy?
Ve SVT jsem si prošel všechny funkce od střihače, přes kameru až po režii. Po revoluci jsem ještě chvíli dělal i vedoucího. Téměř za zázrak považuji, jakou technikou dokázal studio můj předchůdce vybavit. Takových studií bylo při vysokých školách v republice pouze pět – Olomouc, Plzeň, Brno, Praha a Hradec Králové. Měli jsme vybavení, které stálo několik miliónů – kdybychom ho ale neměli, tak jsme nemohli stříhat. Později se vedení fakulty rozhodlo studio zrušit s tím, že nechce žádnou výukovou tvorbu, protože to je moc finančně náročné. Dostal jsem se do Kabel Plus. Krásné bylo, že mi z fakulty po několik let jednou ročně chodily dividendy, protože výukové programy se stále prodávaly školám.

Byla to velká změna?
V Kabel Plus jsem také dělal všechny funkce, následovala slovenská kabelová televize. Potom jsme se osamostatnili a zajišťovali regionální zprávy pro Novu a Primu.
Pak jsem se rozhodl, že se postavím na vlastní nohy, že už nechci být pod žádným studiem. Nikdy jsem se ale nechtěl odstěhovat do Prahy, která se mi moc nelíbí. Kamarád, který tam odešel, mi začal „dohazovat" věci. Říkal „pojď, tohle střihneš…", takže přišli Vyvolení, Super star, Hlas. Vše ale začalo Toulavou kamerou v době, kdy se tento projekt spouštěl. Postupně se zakázky rozrůstaly, je těžké vše vyjmenovat – televize je fabrika a koleček v ní je strašně moc, i střihačů.

Bylo složité se rozhodnout?
Ne, docela jednoduché. Měl jsem prioritu, že nikdy nechci jít do Prahy a vždycky chci žít podle svého, že nechci být do ničeho tlačený. Za druhé jsem věděl, že nechci firmu, kde bych měl pod sebou třeba pět lidí, za které bych měl zodpovědnost a „živil je". V naší branži není jednoduché sehnat práci, musíte se hodně snažit. Když jsem dělal například zpravodajství, bylo to od rána do večera, sobota, neděle a nikoho to nezajímalo. Prostě se něco stane, zazvoní telefon, skočím do auta a jedu. Nikdo se neptá, jestli chci dovolenou nebo slavím narozeniny, prostě musím jet.

Dělal jste zpravodajství, pořady typu „Toulavky" a Polopatě, reality show. Co vás bavilo nejvíc?
To se nedá říct. Člověk si musí projít vším. Mě vždycky bavilo poznávat nové věci. Jakmile děláte něco hodně dlouho, jste v jakési škatulce a vše vám je jasné…víte, kdy potřebuje tuhle odpověď, kdy tamtu, teď bude švenk zleva doprava, jindy zprava doleva a je to stále stejné. Pak už jen čekáte na nové lidi, kteří vám práci obohatí. Čekáte, kdo přijde, jaký bude. Když připravujete rozhovory, tak lidé napoprvé neumí mluvit – leknou se čočky, stojí a jsou hotoví. Když se s takovým člověkem setkáte po roce, je to už střelec.
Každý pořad měl něco do sebe a ze začátku je každý zajímavý. Ve videotvorbě, kde jsem dělal kameru nebo střih, vždycky objevujete něco nového. V každém pořadu, který má určitou strukturu, objevíte nové věci. Pokud se vám nelíbí, nemusíte ho dělat. V tom je největší svoboda podnikání, že se můžu sám rozhodnout. Pak je samozřejmě druhá otázka, zda se uživíte nebo ne. Nedělal jsem ale nic, co by mě vyloženě nebavilo nebo co jsem nechtěl.

Jak přistupujete k novým pořadům?
U nových projektů se stále musíte něco učit, když je úplně první díl, tak se bojíte, zda to zvládnete. Je velice jednoduché něco natočit, ale jde o to jak. Když si něco natočíte špatně, budete ve střižně trpět jako kůň, protože zjistíte, že nemáte potřebné obrázky a výsledek není z čeho postavit. Pokud redaktor něco podcení, nedá třeba zásadní otázku, musí se vymyslet obezlička – dočítají se komentáře, kterými si pomůžete. V reality show, když je třeba předem rozhodnuté, že žádné komentáře nebudou, tak pokud se to nezahraje na place, jste ztracený, protože komentář nemůžete použít.

Vyhovuje vám, když děláte kameru i střih?
Pokud pracuju pro televizi (ČT, Primu nebo Novu), tak raději jen střihám. U kamery musíte být samozřejmě na place, což zabírá spoustu času. Dvouminutová reportáž ve zprávách se „loví" celý den, ve střižně je ten čas přece jen výrazně kratší.
Když ale připravuju svoje věci, tak mám nejradši, když si udělám kameru i to ostatní. Vím, jak jsem si co natočil. Například u propagačního filmu mně velmi pomáhají zkušenosti získané na „peďáku" od lidí, kteří to opravdu uměli. Pokud jdu natáčet nějakou výrobu, tak si prohlídnu provoz a hned vím, co a jak natočím. Zleva-zprava-detail-celek a jedu. Jde jen o to, zda budu nebo nebudu svítit, zda točím ze stativu nebo z ruky. Ve chvíli, kdy jdu do střižny, už vím, co mám za materiál. Zatímco když materiál natočí někdo jiný, musíte se s ním seznámit a pak se třeba jen divíte, jak je to natočené. V televizi pouze střihám, výjimečně jsem dělal druhou kameru.

Bez čeho se neobejde dobrý střihač?
Pro střihače je určitě důležitá paměť, představivost a trpělivost. To třeba nepochopí mladí lidé, protože si myslí, že vše je postřihané za půl hodinky. Já říkám, že u každé práce můžete pít. Z fabriky můžete jít klidně ve dvě do hospody, „zrušit se" a ráno začít znovu, tady to tak nejde. Když máte rozdělaný projekt, lehce zapomenete, jaké obrázky máte. Takže v naší branži se moc nepije.

Dokážete se trefit do představ režiséra?
U každého projektu – třeba Vyvolení nebo Super star – je vždycky nějaká „bible". Pořad je většinou převzatý ze zahraničí s přesným popisem, kolik bude kamer, kde mají stát, kde a jaké kulisy mají být. Vše je předepsané předem. Náš dramaturgický tým scénář upraví do české podoby, kterou musí zahraniční produkce odsouhlasit. Tam tedy moc na výběr není, ale je pravda, že poslední slovo má vždy režisér. Trefit se do jeho vkusu zkrátka musíte (úsměv).
Střihač je jedním z koleček celého projektu, v němž má poslední slovo režisér, který se zodpovídá celé produkci a nese zodpovědnost za úspěch. V dnešní době se úspěšnost měří sledovaností – co není sledované, přestane se točit. Neúspěch se hází na režiséra a ten pro změnu na další pod sebou. Je to i o technické kvalitě, kameraman si musí ohlídat spoustu věcí, u něj vše začíná, a pokud něco zkazí, těžko se to napravuje. Například nezaostřené záběry nikdo nezachrání. Samozřejmě rozhoduje produkce, která dává peníze.

Všímáte si práce vašich kolegů, s kým rád spolupracujete?
Tady se nejedná o filmařinu, dělám spíš reality show. Jsme v podstatě takoví nádeníci. Myslím, že se umím přizpůsobit každému, alespoň si zatím nikdo nestěžoval. Osobně rád dělám přímo pro Martina Bělu, který dělá střih on-line a režii, já off-line – připravím kostru, dramaturg napíše komentáře, ty se načtou a on pak všechno chytře a hezky složí. Za to ho obdivuju a tahle forma práce nám vyhovuje. No a na konci já pak vše naobrázkuji, následuje jeho poslední kontrola a pak schvalovačka u dramaturga, produkce, televize.

Můžete popsat, jak vznikala reportáž do Toulavé kamery a co obnášela příprava?
Začínal jsem s Naďou Kverkovou a musel jsem si zajistit techniku s potřebnými parametry, aby si příspěvek ČT vůbec vzala. Později jsem spolupracoval s Alenou Chvojkovou – Kacálkovou, současnou mluvčí Policie ČR v Rychnově. Obě sháněly tipy, pak se domlouvaly s konkrétními lidmi, zda budou souhlasit s natáčením. Téma nabídly Ivetě Toušlové, která celý pořad vymyslela a rozhodovala, zda máme točit. V případě souhlasu se znovu kontaktovali lidé, s nimiž se točilo. Museli jsme mít předstih alespoň půl roku. Po natočení jsem vypsal materiál na VHS s time codem – na tři vysílací minuty jsme měli kolem 60 minut materiálu. Redaktorka vybrala, co se použije, a psala komentáře. Dál jsme ve střižně udělali tzv. 
radio, tzn., aby vše fungovalo 
i bez obrazu. Pak se vše nainzertovalo – přeobrázkovalo. 
To trvalo zhruba půl dne. Potom jsem dělal barevné korekce, vypsal na pásek, zabalil a poslal. A čekali jsme na zařazení do vysílání, které někdy bylo během 14 dnů, jindy za půl roku. Finta je v tom, že fakturovat můžete až po odvysílání, takže jsme jednou čekali na honorář celý rok.

Díváte se na „své" pořady 
v televizi?
Občas. Hlavně abych viděl, jak jiné díly dělají ostatní. Nemusím vidět celý, stačí mi kousek. Sleduju hlavně režiséra. Třeba u Prostřeno je zajímavé, jak díl postaví. Zda je vykreslen i charakter lidí, kteří se u stolu někdy přetvařují, pak na kameru řeknou něco jiného a ve výsledku bodují úplně jinak. Pořad není jen o vaření, ale i o lidech, a proto si drží sledovanost.

Dostane štáb ochutnat?
Byl jsem na koukačku jen dvakrát (v Jaroměři a Hradci) a musím říct, že štáb hladoví. Vaření bývá vypjaté, zvlášť když se něco nepovede a hostitel chce vařit znovu. Pak štáb jen čeká.

A kdyby vás někdo filmoval?
To nemám rád. Na mě není nic zajímavého a nemám ambice šplhat někam až nahoru. Jsem pouze jedno z koleček. To mě baví, a tak chci být to spokojené kolečko. Nechci trhat rekordy v tom, kolik mě zná lidí a kolik jich znám já. Takové věci mě netrápí.

Oslovují vás firmy s požadavkem na zpracování reklamních spotů? Co zajímavého jste v této oblasti dělal?
Je to většinou šťastná náhoda. Dělal jsem krátké propagační filmy, které sloužily jako prezent. Třeba pro firmu, která vyrábí pásové pece na chleba a vyváží je po celém světě. Navštívil jsem Maďarsko, Slovensko, Ukrajinu, protože všude pečou jiný chleba a výrobce pecí potřeboval partnerům v Arabských emirátech dokázat, že taková pec zvládne všechno. Také jsem točil výroční setkání firmy s obchodními partnery z celé Evropy na hradu Kost.
Spolupracuji i s Filharmonií Hradec Králové. Pro ni jsem nedávno točil provedení Janáčka s americkým dirigentem, který prohlašoval, že se záznamem chce být první v nějaké americké soutěži. Pochvaloval si výsledek a zpracování se mu líbilo.

Je důležité sledovat vývoj techniky a stále se mu přizpůsobovat?
To je velký problém, nejen když začínáte. I potom musíte mít v podstatě každé čtyři roky novou kameru, počítač s patřičným softwarem. Náklady jsou opravdu velké. Někdy se lidi podivují nad cenou, ale technika je drahá a musí si na sebe vydělat také. Je samozřejmě možné říci Pepíčkovi od sousedů, ať mi natočí svatbu, ale pokud někdo chce opravdový dokument, udělá mu ho jen profesionál. Tomu ale odpovídá i cena. Den strávím natáčením, dva-tři dny střihám materiály, pak export a to jsou čtyři dny, které bych měl naúčtovat za sebe a také za techniku. Jednoduché počty.

Předpokládám, že máte bohatý soukromý archiv – je to tak?
Mám. Už asi čtyři roky ho mám připravený, všechno z VHS jsem „natahal" do počítače, že to sestřihám a upravím. Uběhly čtyři roky a stále mám materiály pouze připravené (úsměv).

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na jednu stranu je monotónní, ale na druhou stranu se jedná vždy o jiné lidi. Nejvíc mě baví sledovat, jak se lidé vyvíjejí. I ty kratičké osudy, 
co se odehrají třeba během jednoho dne. To je vidět i třeba při Super star. V prvním díle dotyčný koktá, neví nic, má totálně naivní představy, tzv. mimo mísu, a když soutěž končí, už ledacos ví…, i když je stále naivní.
Zajímavé je i to, jak se z natočeného materiálu složí příběh, jak se na nejkratším možném vysílacím čase sestaví něco, co má hlavu a patu a příběh se odehraje během dvou tří minut. Proto nemám rád zpravodajství, které je pouze konstatování – váš názor by neměl zaznít, protože ten si má udělat divák sám. Tam žádný vývoj není, pouze se definuje, co se stalo. To mě moc nebavilo, nehledě na fakt, že musíte být stále na telefonu.

Na čem v současné době děláte?
Nevím, jak mi dlouho vydrží Prostřeno, kde se objevují mladí „dravci". Na druhou stranu je potřeba trpělivost, o které jsme mluvili, takže spousta lidí to nechce dělat, protože se jedná o mnoho hodin. Na chvíli bych měl naskočit do Loskutáka, to bude pouze záskok. Jsem taková děvečka pro všechno. Mám také rozdělanou filharmonii – další vícekamerový záznam koncertu, který je zase určen do USA a prý na kvalitu dohlédne americký producent. Ve výhledu je i teleshoping.

Práce je to na střídačku, nikam se netlačím, nepotřebuji být u všeho. Většinou vím na půl roku dopředu, co mě čeká. Čím se budu živit v příštím roce, zatím netuším, ale to jsem nikdy nevěděl. Štáby jednotlivých projektů jsou stabilní, když si do něčeho namočíte nos, nejde vycouvat, musíte v tom vlaku jet. Jakmile si pošramotíte pověst, už vám nikdo nic nenabídne. Musíte zvažovat, co kapacitně stihnete – den má jen 24 hodin.

Dana Ehlová