Podle oficiálních dokumentů lze říci, že:

Po více než šedesáti letech od skončení této ničivé války 20. století by se zdálo, že k faktům o ní není již co dodat. Ale může to však být jen klamný dojem.

Před několika lety novinář Bohumil Šnajdr v bývalém Sovětském svazu položil spisovateli Gregoriji Baklanovovi otázku, co nebylo o válce v Sovětském svazu do současnosti řečeno. Dostalo se mu odpovědi, že „nebyla ukázaná válka obyčejného vojáka“.

„Musel jsem mu dát za pravdu,“ říká Bohumil Šnajdr s tím, že dva roky se stipendiem Guggenheimovy nadace vedl rozhovory o této válce s více než třemi stovkami nejznámějších sovětských a amerických spisovatelů, novinářů a historiků, kteří se jí zúčastnili. Téma bylo jediné: „Válka očima vojáka…“
War Lovers – Ten termín se v ruštině vůbec nevyskytuje. Označuje člověka, který miluje válku. Většina Američanů bez hanby přiznala, že jim účast ve válce přinášela alespoň částečné uspokojení. Téměř u všech bývalých vojáků přispěl pobyt na frontě k růstu sebevědomí. Měli pocit, že přežili díky své odvaze, schopnostem a mužnosti, termín superman má v tomto ohledu jiskérku reality.

Odpovědi sovětských účastníků války byly naproti tomu jednoznačné. Ne!!! Válka jim nepřinesla nic dobrého! Nikdy se nesetkali s někým, kdo by ji miloval.

Proč je pohled na válku z hlediska Američana a Rusa tak diametrálně odlišný? Příčina spočívala nejen v odlišných kulturních tradicích, ale i v samotné podobě války na Východě. Život poručíka za ofenzivy měl osm dní. Místo hrdosti na vlastní mužnost se v řadě rozhovorů s bývalými sovětskými vojáky projevoval fatalismus při masových útocích uskutečňovaných zejména v prvních dvou letech války bez ohledu na ztráty, nezáviselo přežití na osobních schopnostech, ale často jen na štěstí.
Generál Maxim Korabelnikov, za války velitel kulometné roty, který se zúčastnil stovek útoků, říká: „Naše ztráty byly obrovské. Dnes již je oficiálně známo, že jen pod Starou Rusí padlo 270 tisíc lidí. Každé ráno přicházelo k naší rotě na doplnění padesát anebo sedmdesát lidí. K večeři jich přišlo dvacet až třicet. A další posily a další boj. Když jsme útočili u Leningradu, z devíti praporů zůstal jeden. Z deseti tisíc vojáků to přežily zhruba čtyři stovky.“

Hrdina Sovětského svazu Vladimir Karpov dodává: „V trestné rotě jsem se zúčastnil několika útoků. Měl jsme štěstí, dokonce jsem nebyl ani zraněn. V první rotě zůstalo ze 198 vojáků naživu šest. Potom zahynula druhá rota, ale já opět zůstal živý. Posílali nás na nejnebezpečnější místa, téměř na jistou smrt zpočátku bez dělostřelecké podpory. Později se to zlepšilo – trestné roty nastupovaly při útoku společně s ostatními, ale šly v čele.“

Kolik milionů bylo mrtvých? Podle údajů amerických psychologů získaných po vylodění v Normandii, byla plná využitelnost vojáka v boji přibližně 60 dní. K podobným závěrům došli i britští psychologové.

Křivka zachycující bojové kvality nováčka, který se objeví na frontě prvních deset dní, prudce stoupá: voják se stává „ostřílený“. Vrchol schopnosti dosahuje mezi patnáctým a pětatřicátým dnem. Potom se dostává do stadia přehnané sebedůvěry předznamenávající vyčerpání. Přibližně deset dní riskuje víc než odpovídá optimálním možnostem, ale stále ještě nebojuje špatně. Přibližně devětačtyřicátý den nastává období citového vyčerpání, kdy vojáka rychle a citelně přepadá lhostejnost a jedná mechanicky. Po 60 dnech boje má menší bojovou hodnotu než nezkušený nováček, který je poprvé na frontě.

Pozorování psychologů odpovídala bojová praxe získaná již v 1. světové válce. Podle propočtů britského generálního štábu měl pěšák za druhé světové války vydržet alespoň čtyřicet dní boje. Aby mohli požadovat od svých mužů maximální výkon, bděli britští velitelé nad tím, aby po dvanácti dnech na frontě mohli vojáci alespoň čtyři dny odpočívat. Naproti tomu Američané drželi vojáky v první linii třicet až čtyřicet dní, ve výjimečných případech i déle.
Až poté následoval odpočinek. Ve všech armádách, s výjimkou sovětské, přitom dbali na to, aby vojáci dostávali i v průběhu nejtěžších bojů pravidelné dovolené. Podle psychologů bojeschopnost vojáků roste, mohou-li se po zranění vracet do svých původních jednotek mezi kamarády, které dobře znají.

V Rudé armádě z různých okolností i k situaci na frontě tato pravidla neexistovala. Proto ani nebudeme nikdy přesně vědět, kolik vojáků zbytečně zahynulo jen proto, že se jim nedostalo odpočinku.

S využitím publikovaného materiálu B. Šnajdra „Neznámá válka“
a s využitím dalších pramenů volně zpracoval Pavel Filla
(redakčně zkráceno)