Obvyklé vlnobití emocí dokládá i citace z dopisu na rozloučenou, který napsal pachatel našeho dnešního případu: „Vendulka mi vždycky říkávala: Honzo, kdyby nám měl někdo ublížit, tak si radši vezmeme spolu život. A já chci její přání splnit.“ Jenomže osud, to je potvora. Když si dva slíbí totéž, končívá to často úplně jinak.

Listujeme-li obrazovou dokumentací spisu, postihující smrt 18leté Vendulky Švarcové z Břevnova, zavražděné dne 27. února 1975, neujde nám, že fotografie z místa činu neztratily ani po desítkách let nic ze své chmurné sdělnosti…

Tělo dívky, oblečené do zimní bundy, kalhot a kozaček se opírá nohama o zeď domu. Nikde ani stopa krve. Půvab dívčí tváře je i v detailu jasně patrný, pohyb rtů připomíná spíš ospalý úsměv než křeč umírajícího. Nůž, až neomylně zabodnutý do srdeční krajiny, vyhlíží nepatřičně, možná divadelně. Jako by to byla jen hra… Bohužel není.

Nelehký život nápadníka

„Stalo se to 2. září 1971, když k nám do dílny přišla dělat jako uklízečka paní Švarcová. Přišla s ní i její dcera Vendulka. Připadala mi jako nějaká víla, jako anděl! Jak já se vždycky těšil, až bude odpoledne a Vendulka zase přijde! Vůbec mi nevadilo, že jsem o deset let starší. I když jí bylo teprve čtrnáct, vetkla se do mě taková myšlenka, že si počkám, až bude plnoletá, že se vezmeme,“ napsal do dopisu na rozloučenou Jan Strouhal (nar. 1948).
Matka Vendulky, paní Švarcová, se slušnou známostí pod svým patronátem souhlasila. Uměla ale taky přijímat pro sebe a pro svou dceru dárky nebo finanční pozornost. V tom je klíč k dalšímu vývoji případu.

Přestože si Strouhal sehnal ještě další zaměstnání, nadělal si postupem měsíců a let dluhy do tehdy závratných 60 000 korun!

Na jaře 1974 přišly další komplikace. Jak začala Vendulka dospívat, uvědomovala si čím dál víc svůj půvab a poněkud upachtěné Honzovo dvoření.
Nedávno ji ještě imponovalo, stavělo ji na roveň starším dívkám, teď bylo však na obtíž. Začátkem roku 1975 se Vendulčino chování změnilo tak, že jen abnormální zamilovaností slepý Honza nedokázal pochopit, že se s ním chce dívka rozejít.

Pořád ji vidím, tvrdil vrah

Vendulka se začala před Strouhalem zapírat, ze zaměstnání utíkala zadním vchodem…

Dne 27. února 1975 se Strouhal probudil kolem druhé hodiny ranní. „Už jsem nemohl usnout, pořád jsem myslel na Vendulku, na to, jak se ke mně chová!“ Vzal si kuchyňský nůž a odjel do Břevnova. Že si počká, až půjde dívka do práce a že se ji naposled pokusí přemluvit… Skončilo to bodnutím do srdce!

Jana Strouhala dopadli ještě téhož dne. Napsal dopis na rozloučenou, ale o sebevraždu se vůbec nepokusil. K poměrně nízkému trestu - deset let odnětí svobody - přispělo odborníky přiznané podstatné snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností.

Ještě z vazby nechal Strouhal po vyšetřovateli pozdravovat figurantku, která znázorňovala během rekonstrukce oběť: „Hrozně se mi zalíbila svými jemnými rysy, tak podobnými Vendulce, mé milované Vendulce!“

VIKTORÍN ŠULC