Byla to sláva celonárodní, která měla dát zapomenout na někdejší Svátek matek vzdáváním holdu  ženě. Hlavně pracující, protože o těch, co nic nedělaly, se raději nikdo nezmiňoval. Květinářské skleníky byly načasovány na své první žně, na 8. březen, aby jarní záplava rudých karafiátů oslovila slavící něžné pohlaví. V mateřinkách tvořily děti papírová srdce s třemi písmeny – MDŽ, žáci gratulovali učitelkám, maminkám i babičkám, manželé manželkám, vedoucí a ředitelé pronášeli projevy, rozdávali bonboniéry, ručníky, hrnečky, ubrusy a další nápaditosti. Prezident přijímal na Hradě vybrané a v podhradí se každoročně pravidelně slavilo. Tančilo, popíjelo, bavilo – stejné obličeje, stejné řeči, kytky, sály. Někdy vystřídaly hromadné oslavy individuální gratulace, obvykle po nějakém maléru. Jako když jeden veliký podnik uspořádal pro ženy na jejich počest jako hostinu pravou zabijačku. Myšlenka dobrá, konec špatný. To když si jedna oslavenkyně připíjela s ostatními víc než bylo zdrávo a její tělesná konstrukce unesla. Šla popohnat obsluhující personál do kuchyně, nějak se zamotala a sedla si do velkého polévkového hrnce s teplou „prdelačkou“. Trapas a problém. Pravdou  ale bylo, že ve své nejzářivější éře vypadal Mezinárodní den žen víc jako svátek mužů. Když se po bujarých oslavách ploužili městy i vesnicemi v notně nepotřebném stavu. Porevoluční hnutí svátek vymazalo. Ale i dnes vídám osmého dne v březnu pány s květinami, kvačící předat dárek. Proč ne, drží se tradice. Stejně tak, jako se k tradici oslavy matek vrátili druzí.