Šťourat do Sněžky mu zakázala manželka, šel na čtyřicet let na lanovku

V proslulém horském středisku si připomínají jubileum horské lanovky. Byla druhá sedačková v tehdejším Československu, kterou nechal postavit Svaz lyžařů. První vybudoval v roce 1940 v Beskydech na Pustevny. Bezprostředně po válce, během které nařídil wehrmacht odevzdat všechny lyže delší 180 centimetrů, chtěli vystavět další. Uvažovalo se o Kozích hřbetech, Studniční hoře s přístupem z Pece pod Sněžkou, Zlatém návrší od Špindlerova Mlýna, lyžaři ze Šumavy mocně lobbovali za Špičák. Vyhrál projekt v krkonošském Svatém Petru.

HOTELIÉŘI VYSLALI NA STAVBU ČÍŠNÍKY
Na podzim 1946, rok po skončení druhé světové války a navzdory jí způsobenému zoufalému nedostatku stavebního materiálu a strojních a elektrických součástek pro stavbu, začalo betonování základny stanic a podpěr, v lyžařském areálu u tehdejších skokanských můstků.

„Po válce byl velký problém s nářadím,“ líčí jeden ze špindlerovských pamětníků Vladimír Odl. Sedačkový lanový výtah, jak znělo dobové označení, spustil provoz 10. května 1947. „Velkou zásluhu na výstavbě měl Rudolf Krňoul, náměstek Svazu lyžařů pro výstavbu sportovních zařízení,“ vybavuje si.

Zdroj: archiv

Lanová dráha ve Špindlerově Mlýně byla obrovským a tehdy velkolepým projektem. Ruku k dílu museli povinně přiložit i zaměstnanci tamních hotelů a provozoven, tedy i číšníci a kuchaři. „Podniky ve Špindlu to dostaly befelem, že musí na stavbu lanovky uvolnit svoje lidi na brigádnické hodiny. Na stavbě se podílelo veliké množství lidí, hodně pracantů. Žádná mechanizace neexistovala, beton se přitom stavěl na kilometrovou délku a do kopce,“ vzpomíná Vladimír Odl. Tehdy mu bylo patnáct a později na lanové dráze pracoval 36 let.

DO ROKU 1960 TŘI MILIONY NÁVŠTĚVNÍKŮ
„Lanovka ve Špindlu, to byla ohromná věc! Lidi o ni měli obrovský zájem, čekaly se na ni hodinové fronty. Jak jsme ze srandy říkali: Hodinu ve frontě, za tři minuty dole,“ přidává. „V létě jsme jezdili ještě v osm hodin večer, v zimě do tmy. Lidi jsme museli pomalu odhánět. Fronty byly obrovské. My jako Špindleráci jsme ani už nechtěli lyžovat, když jsme viděli, kolik lidí čeká na lanovku,“ přibližuje tehdejší situaci. Už v roce 1960 přivítali na lanovce ve Svatém Petru jubilejního, třímiliontého návštěvníka.

V roce 1964 hostil Špindlerův Mlýn sjezdové disciplíny Světové zimní univerziády a došlo k první modernizaci lanovky. Její trasa byla prodloužena až k vrcholu Přední Planiny, délka se změnila 1055 na 1390 metrů, převýšení se zvýšilo na 420 metrů. U obou byla výrobcem chrudimská Transporta, která před znárodněním v roce 1948 měla jméno Wiesner.

Hahnenkamm byl nejtěžší závod, co mohl být, vzpomíná legenda

Tatranský podnik miestneho priemyslu Kežmarok přinesl v roce 1986 na špindlerovské svahy úplnou novinku, lanovku s neodpojitelnými dvousedačkami Tatrapoma. V roce 1992 ji nahradila odpojitelná čtyřsedačková a před dvěma lety dokonce šestisedačková. „Dneska už je lanovka pro lidi o hodně pohodlnější,“ mrkne okem Vladimír Odl po současném prototypu Leitner.

OBĚDY MU POSÍLALI V EŠUSU LANOVKOU
K práci na lanové dráze ve Špindlerově Mlýně v roce 1956 ho nepřímo přivedla manželka, která nechtěla, aby dělal horníka. „Nejdřív jsme prováděli rudný průzkum ve Svatém Petru. Když tam padesátimetrové hloubení skončilo bez valných výsledků, šli jsme šťourat do Sněžky. Šachta byla v Obřím dole na Kovárně. Žena mě ale z téhle práce doslova odvolala. Říkala: tam tě nenechám dělat, to je nebezpečný,“ vypráví.

Pak už vedla jeho cesta k lanovce. Vydržel tam 36 let, do roku 1992. „Sloužili jsme i v noci, pro případ, že by se něco stalo na hřebenech, tak aby byla lanovka hned schopná provozu. Pár případů se objevilo, když byla v akci Horská služba,“ popisuje a s povděkem vzpomíná, jak mu dcery vozily lanovkou obědy a večeře v ešusu. „Nejtěžší bylo nakládat lyže na háky za sedačku. Když se to dělalo dvěstěkrát za hodinu, tak to byla opravdu fuška. Do toho mráz, nahoře fučelo. Jako normálně v zejmě,“ říká krkonošským nářečím vyučený krejčí.