Jak sám říká: „Mezi lidi už tolik nechodím, ale jsou čestné výjimky." Tou se stala i výroční schůze Leteckých veteránů v Hradci Králové, kde zavzpomínal na své letecké začátky.

Ostravská operace
Ostravská operace též Ostravsko-opavská operace (10. března – 5. května 1945) spočívala v útoku Rudé armády a jednotek 1. československého armádního sboru směrem na severní Moravu a průniku na území Československa.
Při plánování útoku byly vzaty do úvahy i skutečnosti, že hlavní cíl – Ostrava – je velké průmyslové centrum s velkým významem pro poválečnou obnovu Československa, a mělo se zamezit výraznému poškození. Bylo též nutno počítat se silnou obranou Němců, kteří mohli využít pohraniční opevnění z předmnichovské republiky.

Dlouhou dobu žijete v Malých Svatoňovicích na Trutnovsku. Narodil jste se však na Slovensku, kde jste také začal svoji vojenskou kariéru. Jak k tomu došlo?
Když mi bylo 19 let, tak jsem nastoupil do Školy leteckého dorastu v Banské Bystrici. To bylo v roce 1943. V srpnu následujícího roku pak vypuklo Slovenské národní povstání.

Ale toho jste se jako pilot neúčastnil.
Bohužel ne, nebyl jsem ještě pořádně vyškolen. Ale povstání jsem se účastnil jako pěšák. Když jsme Němce vytlačili, byl jsem převelen do Handlové a odtud nás narychlo převeleli do Sliače na letiště, kde jsme čekali na odlet do Sovětského svazu, kde jsme se měli dále školit. Jednalo se o letiště Tri Duby, které  bylo nejdůležitějším letištěm během Slovenského národního povstání.

Avšak váš přesun do Sovětského svazu neproběhl zcela podle armádních regulí?
To opravdu ne. Byla to obrovská náhoda a chvilku jsem si připadal jako Švejk, který se také bez svého přičinění dostával do absurdních situací.

Co se tedy stalo?
Dodnes si pamatuji, že to byl 13. říjen roku 1944. Tehdy na letiště přiletělo od sovětů zásobovací letadlo se zbraněmi. Já a můj kamarád Vlado Švarný jsme je vykládali. V tom  byl vyhlášen poplach, neboť se nad letištěm objevilo německé průzkumné letadlo. V tom okamžiku udělal kapitán sovětského stroje čelem vzad, ani nejel na dráhu, odstartoval křížem přes ní, a my dva tam zůstali.

To si vás nevšiml?
Bylo to strašně rychlé. Navíc se to vše dělo za tmy. Jestli není na palubě někdo cizí má kontrolovat palubní technik, ale asi nás v té tmě přehlédl. Prostě jsme najednou letěli. A to dřív, než jsme čekali.

A kdy si osazenstvo letadla všimlo, že jste na palubě?
To bylo někde nad Karpaty, když na nás zaútočili Němci. Tehdy se šel palubní technik podívat, zda nejsou v letadle průstřely. A v tom nás spatřil. Jediné, na co se zmohlo, bylo: „Što vy zděs molodci?"  Tak jsme mu řekli, že chceme do Ruska. Přistáli jsme posléze na Ukrajině, kde jsme pak čtrnáct dní čekali na kamarády, kteří už přiletěli normálně.

Jak na vás na letišti koukali, když jste přistáli?
Velitel se smál, že nás ukradli. Ale jinak se o nás starali velmi pěkně a dobře nás živili. Když jsme řekli, že jsme nedocvičení piloti, zařadili nás jako střelce bitevního letadla Iljušin Il-2.

Jak dlouho jste se cvičili?
Pokud si to dobře pamatuji, tak čtyři měsíce. Nasazeni jsme byli v dubnu 1945. To už jsem byl u 3. čs. bitevního pluku, který byl součástí 1. československé smíšené letecké divize v Sovětském svazu. Pak jsme byli převeleni do Polska a v březnu jsem se účastnil již zmíněné Ostravské operace.

Měl jste nějaký sestřel?
Bohužel neměl.

Pokud se nepletu, tak v Sovětském svazu jste se setkal s Richardem Husmannem, který se však zapsal do našich dějin pod jménem Filip Jánský. Tedy autorem známého díla Nebeští Jezdci.
To se nepletete. Skutečně jsem se s ním setkal. On přišel  k našemu pluku ze „západu", kde sloužil u 311. bombardovací perutě Royal Air Force jako zadní střelec. Byl to můj kamarád, ale musím říct, že voják v pravém slova smyslu to nebyl, byl to takový koumák. Ale jinak jako střelec byl výborný. Pamatuji si na jednu operaci, kdy se střetl s německým protivníkem. Oba na sebe vystřelili ve zlomku vteřiny. Richardovi se kulka rozprskla o zaměřovač, ale on německého pilota zastřelil. Na letiště se pak vrátil s úplně černými tvářemi.

Co jste po válce říkal na jeho knihu?
Byla hodně pravdivá a skvěle napsaná.

Trošku předběhnu dobu. Po válce jste nějaký čas působil i na letišti v Plzni, kde jste se setkal i s piloty ze „západu". Co říkáte na to, co se stalo po komunistickém puči v roce 1948, kdy právě letci ze západní fronty byli režimem perzekuováni?
Do Plzně jsem byl převelen někdy na začátku roku 1946 a se západními letci jsem neměl žádný problém. Vždyť to byli všechno kamarádi ve zbrani. To jak se k nim po roce 1948 zachoval bývalý režim, to bylo šílené. To se nemělo stát. Pamatuji si, jak jsem jednou ráno přišel do služby a nikdo z těchto letců tam nebyl. Když jsem se ptal, kde jsou, nikdo mi nebyl sto odpovědět. Všechno se strašně tutlalo.

V Plzni jste si také vyzkoušel „západní" stroje. Jaký byl rozdíl mezi nimi a iljušinem, na kterém jste létal v době války?
V době, kdy jsem přišel do Plzně, tak tam byly dva pluky. 24. Biskajský, který létal na stroji De Havilland D.H.98 Mosquito. Pak tu byl ještě 25. Atlantický, který létal  Petljakov Pe-2FT. Já jsem létal právě na Mosquitu. A jaký byl rozdíl? Řeknu to takhle, iljušiny udělali strašně moc práce. Byly to pevné a spolehlivé stroje, které toho unesly strašně moc a málokdy se mu něco, třeba i při nouzovém přistání, stalo. Západní stoje naproti tomu byli velmi křehké, ale zase tolik „nepapaly".

A zpět do posledních válečných měsíců. Uvědomoval jste si, že každý den může být váš poslední?
Ani ne. Byl jsem na to příliš mladý a zanícený. A když je někdo zanícený, nebezpečí si neuvědomuje. Nikdy jsem nelitoval toho, že bych měl ve válce položit život, tak jako spousta mých kamarádů, kteří na konci války padli. Neměli zkrátka takové štěstí, jako náš velitel, kterého sestřelili, on nouzově přistál a přes dvě fronty se k nám za tři dny vrátil.

Lze přirovnat z vašeho pohledu situace před sedmdesáti lety 
k té dnešní, kdy se stále mluví 
o tom, že je lidstvo na pokraji dalšího válečného konfliktu?
Upřímně. Současná situace je pro mě na pomezí úsměvu a trapnosti. Sice tu máme Islámský stát, ale kousek od našich hranic se odehrává konflikt na Ukrajině. A tak se stále řeší i otázka Ruska. A válka může klidně přijít i k nám, ale kdyby mi bylo opět dvacet a měl tolik zkoušeností, co mám dnes, tak bych s Ruskem bojovat nešel. Slovana bych nikdy nezabil. Vždyť nás Rudá armáda osvobodila. Nebýt ní, tak nás Hitler vygumoval z mapy Evropy.