Zní to jak hloupý černý vtip. České dráhy (ČD) vymáhají odškodné po pozůstalých sebevrahů, kteří ukončí svůj život pod koly vlaku.

Své by mohla vyprávět Riane Folprechtová, snacha 78letého důchodce ze Železného Brodu, který si vloni v únoru u viaduktu v centru podkrkonošského městečka klekl na koleje před přijíždějící rychlík.  ČD se přihlásily do dědického řízení s pohledávkou 32 tisíc korun za opravu hydraulických brzd, které se poškodily při brzdění soupravy. Zarmoucené a  šokované rodině nezbylo než částku skutečně zaplatit. Na případ před časem poukázal časopis Týden.

ČD nevyhověly ani dovolání rodiny, záležitost následně slíbil ještě prošetřit ministr dopravy Pavel Dobeš. Ale nedošetřil, věc byla předána zpět k vyřízení drahám.

„Od té doby je ticho po pěšině, nikdo se nám neozval. Ještě jsme se kvůli sporům, kdo má odškodné zaplatit, v rodině rozhádali," řekla včera Deníku Riane Folprechtová.

Dráhy prý dokonce rodině vzkázaly, že 32 tisíc je jen zlomek toho, co by mohly chtít. „Řekly, že by si mohly nárokovat daleko víc," dodala.

Tento případ přitom nemusí být vůbec ojedinělý. Pod koly vlaku ve východních Čechách jen vloni dobrovolně ukončilo život dvanáct lidí.

Dráhy svůj postup obhajují. „Při mimořádných událostech nám vznikají škody. Ať již přímé  vícenáklady, jako poškození lokomotivy či vagonů, tak škody vzniklé třetím osobám, kterým jsme je zaplatily my. Jako akciová společnost postupujeme s péčí řádného hospodáře a škody následně  vymáháme na viníkovi," vysvětlila včera mluvčí ČD Radka Pistoriusová.

Třetími osobami má na mysli například cestující, kteří se zraní při brzdění vlaku, poškození železničního svršku nebo objednávku náhradní autobusové dopravy.

„Tyto subjekty své náklady či bolestné vymáhají na nás. My jim zaplatíme nárokovanou částku a následně  ji vyžadujeme  od viníka. Při střetu s automobily se to řeší přes povinné ručení," dodala Pistoriusová.

Hořkou útěchou pro pozůstalé je pouze skutečnost, že dráhy aspoň nepožadují odškodné za zpoždění vlaků. Jízdné totiž při větších zpožděních cestujícím vrací jen tehdy, když je zaviní samy, nikoliv vnější faktor.

Třeba Pražský dopravní podnik, který ročně řeší několik případů skokanů pod rozjeté metro, projevuje pozůstalým daleko větší účast. Po příbuzných žádnou náhradu škody nepožaduje.

„Postupujeme individuálně, můžeme upustit od vymáhání prostřednictvím dědického řízení. Firma  akcentuje lidský rozměr tragédie," brání se dráhy. Od vymáhání odškodného ČD prý ustupují třeba při sebevraždách dětí.

Čtyři tisíce korun však vymáhaly i po pozůstalých 22letého mladíka, který před třemi lety skočil pod vlak v pražském Radotíně. Zakročil až tehdejší ministr Gustav Slamečka a platbu odpustil.

Skoků pod vlak přibylo třikrát

Skok pod kola vlaku sice není zdaleka nejčastější, zato však nejspíš nejviditelnější způsob sebevraždy.

Častěji tuto formu sebevraždy volí muži: ženy totiž chtějí podle psychologů i po smrti „zůstat krásné", ty častěji volí například otravu či předávkování léky.

Od roku 2008 do konce loňského roku si tímto způsobem vzalo v Královéhradeckém kraji život 30 lidí. V Pardubickém kraji se od roku 2008 zabilo pod koly vlaku 51 lidí.

Sebevraždu vloni v Hradeckém kraji spáchali na kolejích čtyři muži. V Pardubickém si na život sáhlo sedm mužů a jedna žena.

„V Pardubickém kraji se tři tyto události udály v rozmezí čtyř kilometrů trati, a to mezi stanicí Pardubice hlavní nádraží a zastávkou Pardubice-Pardubičky," uvedl mluvčí Drážní inspekce Martin Drápal.

Drážní inspekce v roce 2011 evidovala v celém Česku celkem 282 střetů vlaku s osobou, při kterých zahynulo 222 lidí a 63 bylo zraněno. „Více než jednu třetinu všech těchto událostí tvořily případy, v jejichž pozadí byl prokázaný sebevražedný úmysl. Počet sebevražd na železnici tak stoupl o 200 procent," řekl Drápal.

Sebevrazi spoléhají na to, že zastavit mnohatunové kolosy na několika málo metrech je nemožné. Brzdná dráha vlaku může být až jeden kilometr.

Typickými nejrizikovějšími dny, kdy hrozí sebevražda na dráze, jsou prosincové pondělky, podle statistik  ji páchají nejčastěji muži, a to ve věku 50 – 59 let.