VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„Nechtěl jsem být mezi těmi, co mají ohebnější záda a silnější žaludek“

Řekne-li se Miloň Čepelka, většinu z nás automaticky napadne „Divadlo Járy Cimrmana". Miloň Čepelka je však zároveň spisovatel, scénárista, moderátor v radiu, člověk, který miluje a dokonale ovládá naši mateřštinu, a v neposlední řadě také velký příznivec swingu a dechovky. Na setkání s ním jsem se velmi těšila, ale zároveň cítila velký respekt. Obavy se rozplynuly hned na začátku a já budu ještě dlouho vidět, jak mi mává ze zápraží svého domu v Opočně.

21.9.2013
SDÍLEJ:

CHARISMATICKÝ MUŽ, jehož si každý spojí především s Divadlem Járy Cimrmana. Foto: Archiv M. Čepelky

Díky, pane Čepelko, za krásné chvíle ve Vaší společnosti a VŠECHNO NEJLEPŠÍ k Vašim narozeninám.

Narodil jste se v Pohoří. Vracíte se rád do rodného kraje?

Narodil jsem se na první podzimní den roku 1936. Když spočtu, že to bude 77 roků, tak tomu sám nemám chuť věřit. Bylo to v Pohoří blízko kostela, resp. tamější kaple. Když mně bylo šest neděl, tak se naši stěhovali do Opočna, do domku, který otec postavil díky tomu, že vyhrál v nějaké stavební loterii. Takže od té doby jsem tady, i když teď už jen sporadicky. Po střední škole jsem odešel do Prahy na Vysokou školu pedagogickou a zůstal tam.

Do Opočna jezdím ale pravidelně a rád, protože to zde pořád považuji za svůj domov. V tomto domě jsem z těch šestasedmdesáti Vánoc nebyl jen jednou jedinkrát, jinak všechny Vánoce trávím v Opočně.

V Pohoří vzniká i díky Vám nová tradice – již počtvrté tam hrála Veselka Ladislava Kubeše. Máte rád dechovku, a proč?

Byl bych rád, aby ta tradice vznikla, tak jsme si to s panem starostou Krafkou naplánovali. Jenomže nejmíň diváků na tuto akci přijde prý právě z Pohoří.  Nevím tedy, zda budeme pokračovat, záleží na obci. Zkusili jsme to čtyřikrát, rád bych to dotáhl na pět, ale uvidíme.

Já mám dechovku rád. Mám rád písničky, které dechovka hraje. Zabývám se tím i v radiu, kde mám pořady s dechovkou. Baví mě to, vzpomínám přitom na mládí, spoustu písniček znám z dětství.

Říkal jste, že jste vystudoval Vysokou školu pedagogickou. Dočetla jsem se, že obor český jazyk a literatura. Je to odrazem Vašeho vztahu k rodnému jazyku a knížkám obecně?

Určitě. Já jsem knihomol už od dětství. Kdybych tehdy nedostal k svátku, narozeninám nebo k Vánocům knížky (raději řeknu množné číslo), nebyl bych šťastný.

Dnes mám na Country Radiu už asi dvanáctým rokem každý týden pořad o nových knihách, takže mi jich projde rukama opravdu hodně. Zajímavou přečtu slovo od slova, ale když mě zajímá míň nebo mě honí čas, tak jsem schopen tzv. globálního čtení. Text zhlédnu a vím, co v něm je. Dokážu posoudit, jestli je to umění nebo kultivované čtivo nebo dokonce jen brak.

Začal jste publikovat v r. 1956. Máte spočítáno, kolik Vám vyšlo knih a kolik z toho bylo básnických sbírek? 

Číslo zrovna neřeknu…, pár jich je, a vlastně až teď, v posledních letech. Za komunistů to šlo na svět pomalu. I kvůli ideologickým měřítkům. První básnickou knížku jsem vydal v roce 1964, když jsem patřil ke kruhu mladých autorů při časopisu Plamen. Jenomže pak přišly události 1968, tak jsem se, jak se říká, odmlčel. Zcela vědomě a plánovitě, neboť se mi nechtělo publikovat mezi těmi, co měli ohebnější záda a příliš odolný žaludek. Mně vadilo, že byli zakázáni autoři jako Seifert, Skácel nebo Holan, a říkal jsem si, že mezi ty, kterým společensky špatné ovzduší nevadí, nechci. Publikovat jsem znovu začal v roce 1991. V hradeckém Kruhu sbírku veršů Pět nocí k úplňku.

Po třech letech za katedrou jste odešel do rozhlasu. Práce redaktora Vás vždycky bavila?

Velice. Kantořina mě neuspokojovala, protože s sebou nesla spoustu divných vedlejších povinností, z nichž některé mi neseděly, tak jsem usiloval o změnu. Podařilo se mi díky literárním aktivitám nastoupit do armádní redakce pražského rozhlasu, kde jsem se naučil profesi, pracovat s mikrofonem, hlavně se ho nebát, a novinařině vůbec. Bylo to velice užitečné.

V Československém rozhlase, kde jste působil několik let, jste také napsal spoustu scénářů. Opakují se ty pořady někdy?

Objevují se sem tam.  Napsal jsem pár rozhlasových her, ovšem to je žánr, který většinou umře s dobou. Málokterá z her minulosti se opakuje po dlouhých letech. Po roce nebo dvou ji sice zreprízují, ale pak už je to pryč. V televizi je to lepší, protože (asi z nedostatku financí) jsou tam reprízy častější, dokonce i po letech, takže se tam dokonce něco objevuje dodnes. Ale já stále ještě píšu. Na loňské Vánoce měla premiéru nová rozhlasová pohádka (dramatizace staršího textu předtím nežádoucího spisovatele Jaroslava Janoucha), slíbil jsem i další. Uvidíme, jak to dopadne.

Co říkáte úrovni dnešních moderátorů v komerčních stanicích? 

K tomu se vyjadřuji velice nerad a v tom je, myslím, obsažena odpověď. Ale pořád se jen zlobit na uživatele jazyka k ničemu nevede. Uvědomuji si, jak těžko se to ovlivňuje. Kdysi jsem se bavil s prof. Danešem z Ústavu pro jazyk český a říkal jsem mu, proč něco nedělají a nezasáhnou. On mi po pravdě řekl, že přece nejsou policie a že těžko mohou něco zakázat a něco nařídit. Že, když národ nestojí o spisovnou normu své mateřštiny, když se ji nechce naučit a nechce ji používat, tak že se k tomu těžko přinutí. Není to ale stále ještě tak zlé, jak zlé by to být mohlo. A možná, ach, že to ještě horší bude.

Fakt je, že jazyk se vyvíjí, to se nedá nic dělat. Slova zastarávají, umírají, nová se sem hrnou. Na kolik jsou potřeba, to je jiná věc. Záleží na každém, jak se k tomu postaví, jak se bude snažit zachovat češtinu pořád tak mnohotvárnou a bohatou, jak ji vytvořili naši předkové.

Po roce 1968 jste odešel z rozhlasu, protože jste se nechtěl nechat vyhodit. Jaké to bylo na volné noze v totalitě?

 Kdyby nebylo divadlo, asi bychom umřeli hlady, protože rozhlas jsem měl zakázaný, knížky jsem nechtěl psát zcela plánovitě, nevím, jak by to bylo. Ale měli jsme divadlo, a to nás drželo nad vodou. A trochu jsem psal inkognito, pod cizími jmény. Díky statečným kamarádům v rozhlase.

Lidé si Vás nejvíce spojují s Divadlem Járy Cimrmana, u jehož zrodu jste stál. Čím je Vám blízké, nikdy jste ani na chvíli neuvažoval o tom , že odejdete…?

Ne. Ale napadá mě, jestli by nebylo lepší skončit, když jsme na vrcholu, a ne, až budeme spíše k politování.  Na to zatím nikdo neslyší, a já také ne. Pořád mě to na jevišti baví.  Dokud to půjde, tak tam budeme, a je na jiných, aby nám řekli: už toho nechte, už to není ono. Zatím to nikdo neřekl.

Nedávno mi v jednom rozhovoru řekl Jiří Mach, ředitel muzea v Dobrušce, že si se synem pouštěli Cimrmany místo večerníčku. To potěší, že?

To víte, že ano. Těší nás také, že už na nás chodí třetí generace a roste a zajímá se i čtvrtá. Osmileté či desetileté děti umějí mnoho z našich her nazpaměť, chodí za námi, chtějí se s námi fotit. To pochopitelně těší, ale hlídáme se, abychom nepropadli pýše a nenamluvili si, že jsme snad právě my zbaštili všechnu moudrost světa.

Jak jste se vyrovnal s ženskými postavami, které běžně hrajete v Divadle Járy Cimrmana?Ženská, jak řekl Cimrman, není žádný problém… Horší je zahrát muže.

Ponorková nemoc u vás v divadle neexistuje?

Ne, řekl bych, že ne. Určitě byly nějaké spory, ale ty patří k životu. Vždycky jsme věděli, že důležité je být a nerozpadat se.  A tomu se podřídilo všechno ostatní.

Zajdete i do jiného divadla?

Docházel bych rád, ale z nedostatku času se mi to málokdy daří, zvlášť v Praze. Ale syn hraje v Klicperově divadle v Hradci Králové, tak tam jezdíme častěji. A několikrát mě na svá představení pozval Stanislav Zindulka (rodem z Jilemnice), a protože se znám s Václavem Markem (pochází od Jaroměře), který má malý swingový orchestr Blue Star, tak v září půjdeme s manželkou do Divadla Na Vinohradech na představení o Karlu Hašlerovi. Blue Star v něm hraje.

Co Vás zaujalo v poslední době?

Zrovna ten Zindulka. Krásné dvě věci.  Zaprvé v Činoherním klubu rakouská hra Moje strašidlo, velmi k zamyšlení, a v Rokoku americká Návštěvy u pana Greena. Obě se mi moc líbily.

Co nového chystáte?

Mám rozepsanou knížku povídek, ale dokud není na světě, tak nechci být konkrétní, v tom jsem pověrčivý. Ještě chystám jednu rozhlasovou pohádku. Společenská objednávka jde dnes hlavně po lehkých neproblémových věcech. Přitom je hodně vážných témat. Jenže v mém věku už se mi nechce psát takzvaně do šuplíku a pak marně shánět nakladatele. Svět se pořád mění, jeho nové problémy ať už řeší raději mladí. A po svém způsobu.

Odpočíváte vůbec někdy?

Moc ne. Ale když nehraju divadlo, mám volné večery, můžu si číst nebo můžu jít brzy spát, to jsem letos často dělal. Jinak jsem pořád něco psal. Mám pravidelný pořad o knihách v Country radiu, a protože ten prázdniny nemá, tak jsem jezdil každých čtrnáct dní do Prahy natáčet. To patří k profesi, nestěžuju si, baví mě to.

Setkání s Miloněm Čepelkou zprostředkoval opět Jiří Králíček a já mu touto cestou opět děkuji.

VIZITKA

Miloň ĆEPELKA

nar. 1936 v Pohoří

Herec, scenárista, textař, prozaik, básník, moderátor

Básnické sbírky: Když se dnes nevrátím, Pět nocí k úplňku, Abeceda lásky, Dvě básně o smrti, Bdění ve zvěrokruhu, Mandel sonetů, Jen ještě jednou, Deník haiku, Deník haiku 2, Druhý mandel sonetů.

Prózy: Poklesky rozverné snoubenky, Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví, Bezdětný otec a syn, Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky.

Dana Ehlová

Autor: Redakce

21.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tipy Deníku

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete.
AUTOMIX.CZ
54

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Dominik Chlupáč vylepšil o tři vteřiny traťový rekord „Luisy“

Kvasiny - Letošní desetidílný 24. ročník amatérského cyklistického Dobrušského poháru – Memoriálu Martina Hockého pokračoval předposledním závodem, jímž byla Kredo silniční časovka jednotlivců. Závod uspořádal Indigo cycling team Rychnov ve spolupráci s Tri Clubem Dobruška.

Do říjnových sněmovních voleb půjde 22 stran a hnutí

Královéhradecko - V říjnových volbách do Poslanecké sněmovny PČR budou voliči v hradeckém kraji vybírat z 22 politických stran a hnutí. Oproti volbám v roce 2013 je to o čtyři subjekty více.

„Ahoj, jsem Svatava a jsem blázen... blázen do jídla...“

Královéhradecko - Svatava Vašková patří mezi nejznámější a nejúspěšnější současné české foodblogerky. Sama o sobě říká: „Nemám ambici ohromovat vysokou kulinařinou či cukrařinou, na to nemám schopnosti, čas ani prostředky. Ráda bych, aby můj blog především inspiroval…“ Dlužno říct, že se jí to daří. Přesvědčit se můžete sami nejen v našem rozhovoru, ale i na webu Coolinarka.cz.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení