Někteří flamendři teprve vratkým krokem hledali cestu k domovu z nedělního hodobožového mejdanu, když se čtyřčlenná sestava z folklorního souboru Špindleráček pustila do velikonočního putování.

Dívky před nimi nemusely utíkat do lesů, jak to dělávaly před podnapilými koledníky, ani je nepolévaly vodou za pozdní příchod. „Je to krásný zvyk. Jsme rádi, že tato tradice vydržela," připomíná Jiřina Staruchová, kterou potěšili pondělní návštěvou. Navzdory časné ranní hodině se všude dočkali vřelého přivítání. „Čekali jsme na vás už od šesti," otevírají se dveře v domě, kde kdysi úřadoval někdejší seriálový kuchařský fenomén Sváťa Kuřátko. „Už s tím počítám a přivstanu si," říká Renata Rollerová, zpěvačka souboru. „Na brzkou hodinu už jsou ve Špindlu zvyklí. Jak vidíte, jsou připravení," chválí Ctibor Vrabec hostitele, kteří se předbíhají v nabídce občerstvení, jídla i pití, a koledy. „Měla jsem letos velké pomocníky, společně s dětmi a kamarádkou jsme dělaly klasické kraslice, vařená barvená vajíčka, perníčky. Pokoušely jsme se ještě o mazance, ale ty dopadly jak sopka. V troubě to vypadalo, že se tam líhnou vetřelci," zbytečně kriticky hodnotí dílo, nabízené koledníkům, Karolína Zrzavá. „Je to úžasné, když přijdou, jsou u nás vždycky první. Jsem ze středních Čech a tam mám velmi špatné zkušenosti. Ztřískal nás každý opilec, takže jsme prchaly do lesa," přidává zážitky. Zajímavou metodu připojuje Michaela Maňáková: „Když přišli koledníci po obědě, tak jsme je polévali kýblem vody nebo dostávali syrová vajíčka. Stávalo se to hlavně těm, kteří někde hodně popili a nesledovali čas. Chodit na koledu po dvanácté hodině se prostě nedělá."

Vyšňoření koledníci si pomlázkový vandr užívají. Pozornost budí především Michal Tringela. Jeho obří pomlázka se láme pod tíhou desítek mašlí a pentlí. „To jsi nasbíral od rána?," závidí jiný koledník. „Kdepak. To jsou mašle za posledních pět let. Už se jich tam moc nevejde, proto je dám na výstavy nebo do muzea," plánuje. „Nejvíc netradiční je asi obinadlo, které mi tam uvázala jedna zdravotní sestřička," směje se a kolegové si ho dobírají. „Už ti tam chybí jen stužka z pohřebního ústavu. Vzpomínáme." O dobrou náladu není nouze.

Velikonoční putování Špindleráčku se přiblížilo k polovině. Je správný čas na tradiční občerstvovací stanici u Tauchmannových. „Budou určitě párečky, to si dáme," těší se. A také, že ano. Paní Jana, která před 45 lety s manželem zakládala folklorní soubor, se už nemohla dočkat a každému hned servíruje po dvou nožičkách. Dychtivě se zajímá o jejich nejbližší vystoupení. „To je můj život," povídá s nostalgií. „Jó a taky volala Maruška. Už na vás čeká," posílá koledníky na další štaci. Maruška bude muset počkat. Jakmile totiž pánové vykročí na ulici, už na ně ťukají z okna další známí. Velikonoční dopoledne ve Špindlerově Mlýně bude ještě náročné…